Rod

Každý došlap na parkety zvířil vrchní vrstvu prachu. Jeho částečky se teď vznáší kolem a společně s posledními paprsky slunce vytváří v prostoru haly fantaskní obrazce. Schodiště přede mnou zve do prvního patra, ale já to tady znám a dobře vím, že z něj nezůstalo nic než přelud. Podlahy i stropy se propadly, zbylo jen pár trámů. Vydal by se tam jen hazardér.
Dotýkám se jedné ze lvích hlav zdobících konce zabradlí. Je pro mě nemožné minout je bez pohlazení. Kdosi z nich nedávno podobným způsobem setřel všechen prach. Asi urbexer, napadá mě. Kdo jiný by se tady potuloval. Ukrást tu není co, a bezdomovec se raději uchýlí do pohodlí parovodu poblíž civilizace. Tady by si na krabičák nevyžebral, pokud by neušel hezkých pár kilometrů. Letní sídlo si zde našlo jen pár vlaštovek.
Musel to tedy být urbexer, nebo zvědavé děti, co si sem tajně udělaly výlet. Při téhle myšlence mě zamrazilo z představy, co všechno jim na tomhle místě hrozí. Raději snad ani nevědět.
 Sedl jsem na třetí schod, abych si na chvilku odpočinul, a mramor příliš nezahřál. Zima se mi zakousla až do morku kostí.
Mají pravdu všichni kdo říkají, že by to majitel měl dát trochu do pořádku a řádně zabezpečit, nebo aspoň strhnout, než se tu někomu něco stane. Jenže vlastník nemá prostředky ani na demolici, kterou by mu památkáři stejně nepovolili. Možná by to celé vyřešil prodejem, jenže podobné zříceniny, do nichž je potřeba investovat desítky, možná i stovky milionů, nikdo nechce.
 Z úvah mě náhle vytrhly varhany. Nikdo jiný jejich zvuk už desítky lel neslyšel. Zmizely za války. Možná posloužily za pár kulek a šrapnelů navíc, nebo je chtěl kdosi kamsi přemístit... Jistě se ví jen to, že se nenašly. Stejně jako benátské zrcadlo, které viselo zrovna támhle. Asi je trochu zvláštní, že to vím, když se nezachovaly ani dobové fotografie, ale jsem si tím zrcadlem jistý. Zbytky světla, co se ještě prodírají zašlými okny, se o něj dokonce odráží.
 Zdržel jsem se. Je čas vyrazit. Mám trochu strach. Kdo by ho neměl. Místo, kam mířím a vše kolem, je natolik podivné, že kdybych se o tom nedopatřením někde zmínil, skončil bych nejspíš s hromádkou prášků pěkně pod zámkem.
Procházím boční chodbou levého křídla, jež vedla do kuchyně a pak dál k bočnímu vchodu do maštale. Z té dávno nic nestojí a kuchyni by bystřejší návštěvník poznal snad jen podle očazené zdí. Dostat se na nádvoří je však díky zborcené stěně poměrně rychlé. Pod nohy se mi pletou vzrostlá stébla trav a výhonky náletových dřevin. Přeskakuji torzo kašny. Většina lidí o něj určitě zakopne, tak umně se dokázalo skrýt zraku.
 Varhany zní jasněji. Slyším i tóny, co sluch předtím nemohl zachytit. Blížím se ke vstupu do kaple. Dveře chybí, vlastně se zřítilo celé průčelí. Na tom, že jedna stěna schází, však nesejde. Akustika je perfektní. Hudba zní jen pro mě. Aby mě povzbudili na cestě. Abych již nepochyboval. Skladbu znám velmi dobře. Musel jsem dokonce na moment zastavit, protože mi vehnala slzy do očí. Znám každou notu, název si však nevybavuji.
Když se zhluboka nadechnu, cítím květiny a kadidlo navzdory tomu, že je tu vzduch prosycen jen zatuchlinou a plísní. Musím se ale rychle vzchopit a hlavně přestat slzet. Není čas.
 Tma padla buď pořádně rychle, nebo mi cesta přeci jen trvala dost dlouho. Nevidím na krok. Vytáhl jsem svíčku, ale zapálit knot se mi ne a ne podařit. Mít s sebou baterku by bylo praktičtější, jenže jsem měl zváštní pocit, že by to tam dole nemuselo být vhodné.
Konečně světlo svíce zalilo prostor dostatečně na to, abych poznal, že se prkna podlahy propadla a to, co bývalo lavicemi, se díky díře uprostřed místnosti setkalo v uliččce. Dostat se do krypty však nakonec nevyžadovalo tak nadlidské úsilí, jak se na první pohled zdálo. Zvuk varhan se začal opět pomalu vzdalovat. Nemám čas se rozhlížet. Svíčka nehoří věčně a já mám před sebou nejspíš ještě dlouhou cestu. Cítím kolem přítomnost předků. Jejich ostatky tu již neleží. Byly vyzvednuty a pohřbeny kdesi na hřbitově, ale přesto tady něco z nich stále zůstává. Tím nemyslím nechutnosti jako tekutiny proteklé skrz rakev. Myslím tím spíš něco, pro co přesná slova neexistují.
 Jiný by byl na konci krypty narazil jen na vlhkou stěnu. Pod dotykem mé dlaně se však v matném světle svíce sesula poslušně k nohám. Odkryla vstup do tajné chodby, kterých je tu prý mnoho. Před tím, než zde byl v polovině osmnáctého století vystaven zámek, stál tu hrad, předním tvrz, a před tvrzí jen Bůh ví co, ale už tehdy tady cosi stálo. Dál než pamět sahá, patřilo to mému rodu.
 Nadešel čas jít. Vzpomínám; už je to dávno, byl jsem tehdy ještě kluk, když jsem začal uvažovat nad tím, že já, stejně jako stařičké sídlo, nepatříme do této doby. Až zmizí poslední mého rodu, dostane se zámek znovu pod správu státu a ten se postará, aby jeho historie skončila.
 Vydávám se na pouť úzkou chodbou. Horky vosk mi stéká po rukou. Mám pocit, že jsem od něj umazaný snad celý. Svíce zhasíná. Už jsem se smířil s tím, že budu muset dál putovat tmou. Mám strach, ale zároveň věřím, že co dělám, musí mít smysl. Cítím, jak se chodba stále zužuje. Nohy už mě nebolí, ztratil jsem v nich cit. Jdu nejspíš celé hodiny. Asi mířím někam do podzemí, protože mám za to, že se teplota znatelně zvýšila a kyslíku ubývá. Zmocňuje se mě panika. Dál se dostat nemohu. Zdi, ty zatracené zdi, jsou příliš blízko u sebe. Nejspíš se mezi ně už nevejdu. Můj tep zrychluje. Stěny se začínají divně klouzat, mám pocit, že se samy pohybují a kamsi mě tlačí. Asi jsem zešílel. Začínám křičet. Nejdřív jen tiše, pak z plných plic. Náhle před sebou vidím světlo. Možná ono pověstné světlo na konci tunelu. Nemůžu přestat křičet...

"Jaké krásné děťátko, má paní. Rozo, hned běž říct panu hraběti...."

Památník

Pocházím z malého jižanského města. Můj otec tam míval farmu a spravoval televize, rádia, ledničky a tak podobně, takže si to kolem našeho baráku umíte asi představit.
Když jsem začal chodit na střední, došlo mi, že potřebuju mít kérku. Většina kluků už nějakou mrňavou měla. Doma jsem tohle téma nakousl. Otec usrkl piva a jeho zarudlé oko ulpělo na na mém vzdorovitém obličeji.
„Je ti jasný, že to pak jde blbě dolu? Za takový zbytečnosti nehodlám utrácet. Nech se pomalovat třeba celej, ale za svý, hochu, za svý!“ Přikývl jsem a vzal ranní rozvoz mlíka. Bylo dost otravný vstávat tak brzo, a ve škole jsem pak spal. Jenže odpoledne jsem už makal na pile, abych si vydělal na motorku.
„Je ti jasný, že se na tom zabiješ? Za takový zbytečnosti... “ zněla mi v hlavě tátova slova, když jsem se ve třetí zatáčce vymlátil a motorka, na kterou jsem rok otročil, skončila navždy zaparkovaná na dvoře hned vedle ledniček.
Na vysněné tetování jsem sice brzo vydělal, jenže vůbec neměl představu, co by vlastně mělo znázorňovat. Počítal jsem s tím, že mi v salónu určitě poraděj. Tam mi řekli, že tribalem nic nezkazím a vytvořili na mně sympatický klikyhák. Před klukama jsem s ním byl pár dní zajímavej. Jenže pak si Colin nechal udělat přes lopatky chřestýše... Colin, jakej chlap může mít tak debilní jméno?
Jednou mi dvě nafrněný slepice v baru povýšeně líčily, že tohle ve městě už dávno neletí. V kurzu jsou prej tetování, která něco znázorňujou. Jako něco osobního a mají prej být originální a co já vím, co všechno mi tehdy ty husy nahustily do hlavy. Každopádně jsem od té doby horečnatě uvažoval nad druhou kérou, přemýšlel a šetřil. Asi bych přemýšlel a šetřil ještě dlouho, ale naštěstí umřela teta. Její barabizna se prodala, otec koupil nový traktor a zbytek rozdělil mezi mě a mé tři sestry. Nebylo to zrovna závratné jmění, ale na jedinečné tetování to akorát stačilo.
Nechal jsem si přes celá záda vypodobnit anděla a ďábla, co mastí karty s Mickey Mousem, a potom všude svlíkal triko a nadšeně vykládal, že ten obrázek znázorňuje absurditu života, osudu a tak prostě. Bavilo mě to asi dva tři měsíce, než mě to vysvětlování začalo srát.
Protože jsem tehdy potřeboval prachy, šel jsem tam, kam chodí zoufalci, co chtějí mít rychle vyděláno a do porna je nevzali; přidal jsem se k armádě. Před odjezdem jsem si nechal vytetovat na zápěstí krevní skupinu a své jméno v jedné té japonské abecedě... katána, nebo tak přibližně se tomu říká. To kdybych třeba dostal ránu do hlavy a zapomněl, jak se jmenuju. Lepší než nudlová polívka, ne?
Po své první misi jsem si nechal na hrudi udělat datum, bouchačku a dva orly za padlé kamarády. Vlastně jsem je skoro neznal, ale nechali si to v jednotce vytetovat všichni a remcejte, když už máte na zádech výjev s Mickey Mousem...
Pak jsem se oženil a nechal si na krk napsat datum svatby; on tyhle zbytečný blbosti jinak chlap zapomene.
Když se narodila dcera, tak jsem si nechal vytetovat její jménona, abych ho měl na dalších misích na očích. Nasledovalo tetování po druhém návratu z mise. Tentokrát to byla lebka. Pak jsem zjistil, že to má prej možná cosi společného s jakousi nacistickou symbolikou, a tak jsem ji nechal přetetovat na krávu... stylizovanou krávu, jako že jsem hrdej na svůj původ v zemědělské oblasti. On mi mezitím totiž zemřel táta. Nechal bych si vytetovat jeho jméno, ale to by mohlo někoho napadnout, že jsem třeba teplej, což vážně nepotřebuju. I když jsme si na misích s klukama spolu párkrát zablbli, tak teplej já teda rozhodně nejsem! A ta kráva stejně znázorňovala hrdost na otce zcela jasně.
O rok později jsem zjistil, že mě ta coura Agnes, moje tehdejší manželka, celou dobu podváděla. Já sice taky ulít, ale jsem přece normální chlap, ne? Tak jsem se s tou sviní rozvedl a datum nechal překrýt ohavným pavoukem. Jméno dcery jsem neřešil, i když nebyla moje.
Následovaly ještě dvě mise, další manželství, zas rozvod a někdy v mezidobí dvě děti. Vše jsem na sobě dokumentoval a něco zpětně překryl.
Občas u zrcadla zkouším, jestli se ještě zvládnu zmapovat. Výklad trvá zhruba pět minut, ale všechno si pamatuju. Nikdo se ale na význam těch motivů už stejně ptát neobtěžuje. Jsem pro ostatní jen další nesmyslně počmáranej chlápek.
Jak bláhové byly mé představy, že si v armádě našetřím a dál se budu už jen válet na pláži v Karibiku. Loni mi táhlo na padesát a nastoupil jsem do šroubkárny. Jednou se takhle po šichtě opiju pod obraz a vsadím o něco s jedním Mexikánem... Prohrál jsem. Šlo o volné místo na břichu a obrázek penisu v životní velikosti průměrného afroamerického basketbalisty. No, pár měsíců jsem se radši nikde nesvlíkal, a když ten chlápek odjel, nebo ho možná zavřeli, co já vím, tak jsem to samozřejmě letěl nechat poopravit...

To je původ toho raketoplánu... A to je zatím všechno.

Lanovka

Nerušeně si sleduju vrcholky stromů pod námi, když se lanovka najednou zhoupla a dočista ustala v pohybu.
Tak, a jsme tu zaseklý," vyslovil tu zcela očividnou věc zhruba patnáctiletý chlapec sedící naproti. On i jeho dva kamarádi přestali dělat selfíčka a chopili se mobilů ve snaze se kamsi dovolat, jenže všechny linky byly nedostupné. Okamžitě tedy lustrovali internet, aby zjistili, jestli se náhodou někde nepíše o tom, co se děje. Náhle se jejich nenucený pokec změnil na hovor velmi vzrušený; přestávám sledovat zalesněnou krajinu a vidím, že jeden z nich propadl hysterii. Brečí a do toho řve: Bože, ne a Bože, proč. Asi je pobožnej, říkám si. Druhý kluk se ho pak snažil utišit a třetí mi začal vysvětlovat situaci. Nevím, zda jsem všechno správně pochopila, ale prej nějaký šílenec v USA odpálil blbě hlídané hlavice, které za pár desítek minut vymažou z mapy pořádný kus Evropy. Bohužel je to zrovna ten kus, nad nívisíme cirka třicet metrů vysoko. Pak všichni chvilku odevzdaně zírame do prázdna, jen ten hysterickej ještě občas zakvikne, jinak je úplné ticho. Vzápětí dostávám úžasný nápad:
 „Hele kluci, když už máme jen těch pár minut života, co takhle si zasouložit?"
Ten jasně nejošklivější si mě přeměřil pohledem a pak prohlásil:
Děkuji vám za návrh, paní. Nechci se vás dotknout, ale jste na mě trochu stará a ani mě vizuálně nepřitahujete. Kromě toho, je tohle poslední, co bych teď... no řeknu to natvrdo, prostě mě moc netrápí, že umřu jako panic. Spíš mě mrzí, že už neuvidím mamku, že jí neřeknu, jak ji mám rád, a taky bráškovi a prarodičům..."
No jo, pochopila jsem," přerušuju otravný výčet jeho příbuzenstva. „Byl to jen nápad. Nikoho nenutím. A co vy dva?"
Hysterik a ten třetí se na mě zahleděli jako na ufona, pak se otočili jeden k druhému a začali si něco špitat. Chvíli jsem měla pocit, že je to slibný vývoj, pak se ovšem začali líbat, a mně došlo, že si spolu bohatě vystačej. Ten ošklivěj od nich kousek odsedl a zahleděl se z okna.

Výhled tu je krásnej, to zas jo," povzdechl si. Taky jsem se podívala ven, abych zjistila, že se tam od posledně nic nezměnilo a tak vytahuju z tašky pletení. Třeba ty ponožky zvládnu ještě dokončit a tak tu po mně aspoň něco zbude.

Měsíc mé noci

Anotace: Pokus o villonskou...
měsíc mé noci má zatmění
vlci se k oltáři vrací
v umbře navždycky ztracení
zbloudilí slétají ptáci
snad silou osudu spojení
neznají pravého cíle
mlčením tajného spolčení
bledne noc provinile
než půjdou břečťanem znavení

loučí svou dává mi znamení
když z útesů cesty se ztrácí
zahynou krotcí i splašení
až poslední dokončí práci
jas ohňů podobný zjevení
zbývá jen kratičká chvíle
a krajinu světlem promění
černé dny otočí v bílé
než půjdem břečtanem znavení

měsíc mé noci je raněný
bezhlesně vykrvácí
ozářit nelze co není
svět na prach přeobrací
vodu pak nabere v prameni
rukávem od košile
pohlcen vlastními plameny
zháší sny zasmušile
než půjde břečťanem znavený

marná jsou veškerá snažení
na konci předlouhých štací
do kolen zůstanou sražení
v chrliče změnění draci
než projdou břečťany znaveni

Zamilovaný generál






V královském paláci se konal velký maškarní bál. Což znamenalo, že ti hosté, co zrovna nezapomněli, že je maškarní, a věděli, co to slovo znamená, byli divně oblečení a měli škrabošky. Sjeli se na něj všichni muži, co ve světě něco znamenali. Nechyběl jediný významný kníže, baron, hrabě či generál. Samozřejmě tu byly i všechny šlechtičny, umělkyně a vědkyně. Ty sice tehdy podobně jako dnes ve společnosti nic moc neznamenaly a nikdo je nebral vážně, ale ten bál by bez nich vypadal, přiznejme si, trochu divně. 

Jeden z mnoha přítomných generálů byl obzvlášť slavný a mocný, ale žel také hrubián a opilec. Jen co vešel do sálu, dal si pár skleniček na posilnění a začal okukovat všechny ty maskované paničky. Čučel jim do výstřihů a sem tam nějakou z nich plácnul přes zadek. Naštvaným pohledům i políčkům se jen smál. Maškarní rej zrovna vrcholil, když si náš hrdina povšiml obzvlášť zajímavé slečinky ve vyzývavých rudých šatech. Stála sama samotinká v rohu, byla prostě ideálním objektem jeho zájmu. Náš generál se neupejpal, rovnou holčinu plácnul přes zadnici tak, až rozlila půlku vína z číše. 

"No dovolte, co si myslíte, že děláte?" vypískla uraženě. 

"Ty jsi ale koťátko! Donesu ti trochu vínka, nějak se nedopatřením vylilo, holubičko." 

"Děkuji, nechci. S obejdou, jako jste vy, se vůbec nehodlám bavit a koťátka a holubičky si laskavě odpusťte!" řekla krasavice dotčeně a ihned spěšně odkráčela. 
Generál měl netykavky rád. Pátá manželka mu nedávno skočila z okna, byl tedy opět volný, a tahle dívenka ho vážně zaujala. Rozhodl se požádat o její ručku. Je celkem jasné, že mu to děvče dají, ať už je dcérenkou, koho chce. Vždyť on je nejslavnější a nejbohatší generál na světě, tak aby mu ji ještě nedali! 

"I sám král by za mě rád dceru provdal, kdybych ho požádal," říkal si a těšil se už na zábavu o svatební noci. 
"Tahle se bude určitě prát, kousat a pobíhat polonahá po hradě stejně jako Miriam." Usmíval se pod vousy při vzpomínce na svou třetí manželku. "Chtěla si, husa, vzít nějakýho rytíře z nemanic. On frajírek taky tehdy prskal, což ovšem vyřešila jedna rána mečem po lebeni," mumlal si pro sebe dál pobaveně. 

Jenže požádat děvče o ruku chce kytici, a tak se náš dost podnapilý gentlemen vydal do královské zahrady natrhat pár růží, aby se neřeklo. Škubáním nebohých rostlin se krapet zdržel. Mezitím v sále přestala hrát hudba a králův konferenciér se chopil slov: 
"Vážení hosté, jménem královské rodiny vám chci poděkovat, že jste sem vážili cestu na výroční ples. Letos se jedná o mimořádnou událost, protože král je, jak známo, vážně nemocen, pročež přímo dnes oficiálně jmenuje následníkem svého syna Viléma..." 

Mluvčí se nadechl a chtěl pokračovat v hořkosladkých plcích o králově úporné chorobě, o naději, lásce a sluníčku, když vtom do sálu vběhl náš generál s obrovským pugetem růží, kopretin a vůbec všeho, co mu vzdáleně připomínalo květinu. Záhlédl svou krasavici uprostřed sálu. Nedíval se vlevo ani vpravo a běžel rovnou k ní. Padl na kolena, začal jí líbat ruce a recitovat verše, které před třiceti lety složil pro svou první nastávající (a už tehdy za moc nestály). 

"Vy jeden opilče, zvrhlíku! Tatí, tatínku, tatíííí, dej toho chlapa setnout!" pištěla a dupala dívka a její obličej nyní dokonale ladil k šatům. 

Když generál v hladomorně vystřízlivěl, zjistil, že žádal o ruku prince Viléma. Za urážku následníka trůnu musel být samozřejmě popraven. Princ Vilém se stal králem a vstoupil do dějin navěky známý coby Král Princezna. 

A jaké z toho plyne ponaučení? To pohádky obsahovat mají a zde jich je hned několik: 
1. Moc nechlastejte. 
2. Nezneužívejte moc... ať už pramení z fyzické sily, nebo ze společenského postavení. 
3. Pokud nechcete, aby vám říkali princezno, chovejte se, do prdele, jako chlap!






Ten nej (povídka)

Na dolní zastávce v Lobčicích je opravdu strašně moc veliký nápis, vytvořený patrně pomocí lihového fixu: Denda Dobeš je nejkrásnější kluk na světě!!! 
Dendu neznám. Pár holek mi kdysi tvrdilo, že nejkrásnější na světě je Justin Bieber. Jenže od té doby uplynulo přeci jen pár let, možná už trochu zošklivěl. Napadlo mě, jaká je škoda, že u toho nápisu není i Dendova fotka. Nejlépe dvě. Portrét a jedna v plavkách. Hned by bylo aspoň o chlup jasnější, jestli to tvrzení není kapku přehnané. Okolo se nacházelo i pár menších nápisů, ale většinou jen vulgarismy, nebo jsem jim přes veškerou snahu příliš neporozuměl. 

Mělo mi to za minutu jet, tak jsem vyšel ven před zastávku. Tam stála klasická plakátovací plocha. Z jejího obsahu se zdálo zřejmé, že se ve čtvrtek v Březí koná bazar, zaběhl se pět let starý kokršpaněl slyšící na jméno Ringo a příští sobotu bude v místním klubu hrát blacmetalová formace Prdy z nudy. Tedy Prdy z nudy je překlad do českého jazyka. Nechci se chlubit, ale latinsky umím už poměrně zdatně. Dole na plakátu Prdů bylo modrým propisovačem připsáno: Milena Holubcová je kurva. Zájemci o kuřbu volejte 737 682 523. 

Autobus měl nakonec přesně tři minuty a dvacet sekund zpoždění. Řidiči to bylo asi líto, zřejmě se ho snažil dohnat, a proto výrazně překračoval povolenou rychlost. Když jsem vystoupil, čekala na mě už sestra, u které jsem měl bydlet. Šli jsme k ní. Když jsme se navečeřeli, požádal jsem ji o zapůjčení telefonu. Sestra byla velmi ochotná a na důvod se nevyptávala. 
Vytočil jsem číslo. Na druhé straně se čtyřikrát ozval vyzváněcí tón a potom: „Áno." 
Další rozhovor probíhal následovně: „Tady Roman Šiška, vy jste Milena Hulubcová?" 
„Áno, co potřebujete?" 
„Chci se vás zeptat, znáte Dendu Dobeše?" 
„Jó, Denise znám, bydlí tady kousek. Proč? Co je s ním?" 
„Jsem rád, že ho znáte. To totiž musíte vědět, jestli je tím nejkrasnějším klukem na celém světě." 
„To má být nějaká sranda? Nejste z rádia?" 
„Ne. Napadlo mě, že když jste kurva, tak máte o mužích určitě přehled a mohla byste to vědět." 
„Debile vylízanej!" zakřičela, potom zavěsila a další telefonáty nepřijímala. 

Netuším, co bylo špatně. Možná jsem se měl nejdřív zeptat na tu kuřbu. Třeba bych pár cigaret vydržel. Jen mě prostě zajímalo, jestli je Denda momentálně nejkrasnějším klukem planety, nebo pořád ještě tamten Justin, nebo jestli už náhodou nejsou oba dva dávno passé. 

Nejspíš lidem vážně nerozumím a tak jsem sestře vrátil mobil a rovnou požádal, aby mě přivezla zpátky. Vy Dendu, hádám, asi neznáte, že pane doktore?