Lanovka
Nerušeně
si sleduju vrcholky stromů pod námi, když se lanovka najednou
zhoupla a dočista ustala v pohybu.
„Tak,
a jsme tu zaseklý," vyslovil tu zcela očividnou věc zhruba
patnáctiletý chlapec sedící naproti. On i jeho dva kamarádi
přestali dělat selfíčka a chopili se mobilů ve snaze
se
kamsi dovolat,
jenže
všechny
linky byly nedostupné.
Okamžitě tedy lustrovali internet, aby zjistili, jestli se náhodou
někde nepíše o tom, co se děje. Náhle se jejich nenucený pokec
změnil na hovor velmi vzrušený; přestávám sledovat zalesněnou
krajinu a vidím, že jeden z nich propadl hysterii. Brečí a do
toho řve: Bože, ne a Bože, proč. Asi je pobožnej, říkám si.
Druhý kluk se ho pak
snažil utišit a třetí mi začal vysvětlovat situaci. Nevím, zda
jsem všechno správně pochopila, ale prej nějaký šílenec v USA
odpálil blbě hlídané hlavice, které za pár desítek minut
vymažou z mapy pořádný kus Evropy. Bohužel je to zrovna ten kus,
nad
nímž
visíme
cirka
třicet metrů vysoko.
Pak všichni chvilku odevzdaně zírame do prázdna, jen ten
hysterickej ještě občas zakvikne, jinak je úplné ticho. Vzápětí
dostávám úžasný nápad:
„Hele
kluci, když už máme jen těch pár minut života, co takhle si
zasouložit?"
Ten
jasně nejošklivější si mě přeměřil pohledem a pak prohlásil:
„Děkuji
vám za návrh, paní. Nechci se vás dotknout, ale jste na mě
trochu stará a ani mě vizuálně nepřitahujete. Kromě toho, je
tohle poslední, co bych teď... no řeknu to natvrdo, prostě mě
moc netrápí, že umřu jako panic. Spíš mě mrzí, že už
neuvidím mamku, že jí neřeknu, jak ji mám rád, a taky bráškovi
a prarodičům..."
„No
jo, pochopila jsem," přerušuju
otravný výčet jeho příbuzenstva. „Byl
to jen nápad. Nikoho nenutím. A co vy dva?"
Hysterik
a ten třetí se na mě zahleděli jako na ufona, pak se otočili
jeden k druhému a začali si něco špitat. Chvíli jsem měla
pocit, že je to slibný vývoj, pak se ovšem začali líbat, a mně
došlo, že si spolu bohatě vystačej. Ten ošklivěj od nich kousek
odsedl a zahleděl se z okna.
„Výhled
tu je krásnej, to zas jo," povzdechl si. Taky
jsem
se podívala ven,
abych
zjistila,
že se tam od posledně nic nezměnilo a tak vytahuju
z tašky pletení. Třeba
ty ponožky zvládnu ještě dokončit a tak tu po mně aspoň něco
zbude.
Hele(čárka) kluci,
OdpovědětVymazatzačali líbat(bez čárky) a mně
Ten ošklivěj - ošklivej
Ten ošklivěj od nich kousek odsedl - chybí mi tam zájmeno "si"
posledně nic nezměnilo(čárka) a tak
dokončit(čárka) a tak tu po mně aspoň něco zbude.
Jo, tu jsem také ještě četla. Je to divné, když píšeš tak obyčejně. Zní to upřímně a člověčensky plus další ty věci, co by o tom erudovaní kritici ještě řekli, ale za mě to není ono.