Až za hrob

Konečně je tu den D, den stěhování. Už se těším na nový domov a hořím zvědavostí, co mě tam čeká. Sem jsem se kdysi taky moc těšila...

V tomhle nevelkém bytě jsem strávila posledních třináct let společně se svým manželem. Všichni si ale pochopitelně myslí, že tu žiju dlouho sama jen se svou černou kočkou. Můj muž totiž umřel už před sedmi lety. Jenže se pletou. I když je mrtvý, zůstal tady v bytě pěkně se mnou. Ne, nemyslím žádného zombíka, ani urničku v obýváku obřadně vystavenou ve společnosti fotografie a umělohmotného karafiátu, jak to mívají staré a nejspíš i trochu praštěné vdovy. Myslím tím jeho duchovní podstatu. Pokud to stále nechápe; on tu prostě straší. Já se ho ale nebojím, vím totiž, že mi nemůže nic udělat. Jen tu a tam zahlédnu jeho stín, nebo ucítím chlad, když prochází kolem. Občas se sice pokouší shodit na zem obraz, nebo srazit hrnek ze stolu, ale sotva s tím pohne. Není to to ródeo, jako když býval naživu a házel po mně rajčaty, nebo trubkou od vysavače rozmlátil lustr, o který se praštil. Můj muž býval prostě cholerik.

Jednou jsem si třeba koupila pěkné květované záclony a on na mě hned začal vřískat: “To tady nebude. Bych si tu připadal jako debil!“ a vyhodil mi je do kontajneru. Já je v noci šla tajně vyndat. Schovala jsem si je s tím, že je někdy prodám, jenže on potom umřel a teď tu závěsy hezky visí. Jsou moc krásný. Opravdu jsou, kamarádky mi je vychválily, když tu byly na návštěvě. Byla to má první návštěva po mnoha letech, protože manžel je nemohl vystát.
Rezolutně prohlásil: „Žádný tyhlecty tvoje husy sem chodit nebudou, nechci je tady ani cejtit!“
Tak jsem tehdy já ještě občas zašla na návštěvu k nim. Dokud mu nezačalo vadit i to.
Nechci, aby ses s nima bavila, protože tě, čůzy, akorát očkujou proti mně!“

Nemohla jsem se s ním hádat, skončila bych na ulici. Scházely jsme se teda s holkama dál jen tajně. Jednou to zjistil a pak mě zbil a příštích čtrnáct dní držel doma.
Ještě dalšího půl roku mi stopoval i cestu do obchodu a zpátky. Běda, když byla u kasy delší fronta. Pamatuju, jak jsem tam dokonce nechala stát plný košík a utíkala domů.

Musela jsem se oblékat do nenápadných kalhot a volnějšího vršku bez výstřihu. V čemkoli jiném jsem vypadala jako kurva a snažila se klofnout nějakého retardovaného obejdu, protože nikoho lepšího bych beztak neuhnala. Aspoň tak mi to říkal, když sápal moje silonky, sukně a další svršky, co bych si nedejbože mohla natáhnout bez jeho vědomí.
Potom, co zemřel, jsem vybrala peníze, který šetřil na nový auto, a nakoupila si samý šmrncovní oblečky a boty. Kdyby byl ještě živej, klepla by ho z toho pepka. Taky jsem si pořídila kočku, protože zvířata on měl rád jen na pekáči a kočky přímo nesnášel.
Fifi se mu radši pokaždý vyhne obloukem, když se jeho duch někde objeví. Vždycky se celá naježí a začne prskat.

Neboj, nemůže nic udělat, je teď slabej jak čaj. Je to chudák, Fifinko. Nic si z něj nedělej,“ uklidňuju ji schválně hodně nahlas, aby nepřeslech, jakej je chudák. Největší zábava byla, když jsem předloni konečně překonala strach z chlapů a odvážila se najít si nového přítele. Můj mrtvej manžel se mohl zvencnout, dokonce se snažil nechat mi vzkaz na zrcadle, jenže dokázal zřetelně napsat jen písmeno ká a půlku písmena u.
Přítel se taky hrozně divil, že při sexu chci rozsvíceno a souložit s ním ve všech místnostech. Inu, bála jsem se, aby o to můj manžílek nepřišel, což by mě moc mrzelo.

Teď se budu vdávat podruhý. Domluvili jsme s nastávajícím, že se odstěhuju k němu a tenhle byt prodáme. Šla jsem se potom hned zeptat několika odborníků na paranormální jevy, jestli může duch mého muže jít se mnou. Říkali, že to prý určitě nejde, protože duch je pevně vázán k místu, kde se zjevuje.


Ještě jsem se vlastně vůbec nezmínila o tom, že můj manžel vždycky nesnášel homosexuály, že? No, tak on prostě vždycky nesnášel teplouše. Říkal, že je to lidská špína, omyl přírody a s takovým člověkem nechtěl zůstat ve stejný místnosti ani minutu. A teď hádejte, komu jsem jeho byteček prodala?