Až za hrob
Konečně
je tu den D, den stěhování. Už se těším na nový domov a hořím
zvědavostí, co mě tam čeká. Sem jsem se kdysi taky moc těšila...
V
tomhle nevelkém bytě jsem strávila posledních třináct let
společně se svým manželem. Všichni si ale pochopitelně myslí,
že tu žiju dlouho sama jen se svou černou kočkou. Můj muž totiž
umřel už před sedmi lety. Jenže se pletou. I když je mrtvý,
zůstal tady v bytě pěkně se mnou. Ne, nemyslím žádného
zombíka, ani urničku v obýváku obřadně vystavenou ve
společnosti fotografie a umělohmotného karafiátu, jak to mívají
staré a nejspíš i trochu praštěné vdovy. Myslím tím jeho
duchovní podstatu. Pokud to stále nechápe; on tu prostě straší.
Já se ho ale nebojím, vím totiž, že mi nemůže nic udělat. Jen
tu a tam zahlédnu jeho stín, nebo ucítím chlad, když prochází
kolem. Občas se sice pokouší shodit na zem obraz, nebo srazit
hrnek ze stolu, ale sotva s tím pohne. Není to to ródeo, jako když
býval naživu a házel po mně rajčaty, nebo trubkou od vysavače
rozmlátil lustr, o který se praštil. Můj muž býval prostě
cholerik.
Jednou
jsem si třeba koupila pěkné květované záclony a on na mě hned
začal vřískat: “To tady nebude. Bych si tu připadal jako
debil!“ a vyhodil mi je do kontajneru. Já je v noci šla tajně
vyndat. Schovala jsem si je s tím, že je někdy prodám, jenže on
potom umřel a teď tu závěsy hezky visí. Jsou moc krásný.
Opravdu jsou, kamarádky mi je vychválily, když tu byly na
návštěvě. Byla to má první návštěva po mnoha letech, protože
manžel je nemohl vystát.
Rezolutně
prohlásil: „Žádný tyhlecty tvoje husy sem chodit nebudou,
nechci je tady ani cejtit!“
Tak
jsem tehdy já ještě občas zašla na návštěvu k nim. Dokud mu
nezačalo vadit i to.
Nemohla
jsem se s ním hádat, skončila bych na ulici. Scházely jsme se
teda s holkama dál jen tajně. Jednou to zjistil a pak mě zbil a
příštích čtrnáct dní držel doma.
Ještě
dalšího půl roku mi stopoval i cestu do obchodu a zpátky. Běda,
když byla u kasy delší fronta. Pamatuju, jak jsem tam dokonce
nechala stát plný košík a utíkala domů.
Musela
jsem se oblékat do nenápadných kalhot a volnějšího vršku bez
výstřihu. V čemkoli jiném jsem vypadala jako kurva a snažila se
klofnout nějakého retardovaného obejdu, protože nikoho lepšího
bych beztak neuhnala. Aspoň tak mi to říkal, když sápal moje
silonky, sukně a další svršky, co bych si nedejbože mohla
natáhnout bez jeho vědomí.
Potom,
co zemřel, jsem vybrala peníze, který šetřil na nový auto, a
nakoupila si samý šmrncovní oblečky a boty. Kdyby byl ještě
živej, klepla by ho z toho pepka. Taky jsem si pořídila kočku,
protože zvířata on měl rád jen na pekáči a kočky přímo
nesnášel.
Fifi
se mu radši pokaždý vyhne obloukem, když se jeho duch někde
objeví. Vždycky se celá naježí a začne prskat.
„Neboj,
nemůže nic udělat, je teď slabej jak čaj. Je to chudák,
Fifinko. Nic si z něj nedělej,“ uklidňuju ji schválně hodně
nahlas, aby nepřeslech, jakej je chudák. Největší zábava byla,
když jsem předloni konečně překonala strach z chlapů a odvážila
se najít si nového přítele. Můj mrtvej manžel se mohl
zvencnout, dokonce se snažil nechat mi vzkaz na zrcadle, jenže
dokázal zřetelně napsat jen písmeno ká a půlku písmena u.
Přítel
se taky hrozně divil, že při sexu chci rozsvíceno a souložit s
ním ve všech místnostech. Inu, bála jsem se, aby o to můj
manžílek nepřišel, což by mě moc mrzelo.
Teď
se budu vdávat podruhý. Domluvili jsme s nastávajícím, že se
odstěhuju k němu a tenhle byt prodáme. Šla jsem se potom hned
zeptat několika odborníků na paranormální jevy, jestli může
duch mého muže jít se mnou. Říkali, že to prý určitě nejde,
protože duch je pevně vázán k místu, kde se zjevuje.
Ještě
jsem se vlastně vůbec nezmínila o tom, že můj manžel vždycky
nesnášel homosexuály, že? No, tak on prostě vždycky nesnášel
teplouše. Říkal, že je to lidská špína, omyl přírody a s
takovým člověkem nechtěl zůstat ve stejný místnosti ani
minutu. A teď hádejte, komu jsem jeho byteček prodala?
Komentáře
Okomentovat
Určitě znáš i praštěnější stránky.