Jak to bylo s paní, která šla v zimě sama do lesa a Dědictví
Nechala kufry uprostřed
cesty a pokračovala až ke kraji vesnice. Bylo dost pod nulou a na
zimní krajinu okolo ní se pomalu snášela tma. Vzduchem poletovaly
drobné vločky, které na zledovatělé krustě závějí tvořily
čerstvou vrstvu nadýchanou jako obláček. Když prošla kolem
posledních domů a chalup, zamířila do lesa. Zničená únavou se
brodila vysokým sněhem a sotva se udržela na nohou. Věděla, že
se daleko nedostane, ale cítila se tak prázdná, ztracená a
opuštěná, že jí na tom nezáleželo. Kozačkou se v závěji
zaklínila pod kořenem. Už nenašla dost sil na to ji odsud
vyprostit. Vyzula ji a ještě pár set metrů ušla, než se
položila do bílé peřiny a zavřela oči. Umrznout je tak
romantická smrt, říkala si, než ztratila vědomí.
K životu ji probíral
dotyk teplé vlhké věci, která jí rytmicky přejížděla přes
zápěstí.
„Fuj, Ginku. Nechej
toho!“
Zaslechla ten nejsladší
hlas, jaký si jen dokázala představit.
Když konečně
otevřela oči a rozhlédla kolem, zjistila, že leží na měkké
posteli ve vyhřátém srubu a vedle ní sedí německý ovčák. V
krbu příjemně praskal oheň. K ní zády otočený muž do něj
právě přihazoval další voňavá polena.
„Jsi to ty, Leoši?
Co tu děláš? Jak... ?“
Muž se otočil a s
úlevou se na Eriku usmál. Okamžitě poznala jeho hezký obličej
rámovaný hřívou kaštanových vlasů.
„Jsem to já. To je
dost, že ses probrala, už jsem přemýšlel, že zavolám
záchranku. Vydrž, přinesu ti čaj, ať se zahřeješ.“
Leoš odběhl za roh,
ale během pár okamžiků byl zpátky s hrnečkem, jehož obsah už
z dálky voněl po heřmánku.
„Tady, napij se a
povídej, cos dělala v noci v zimě sama v lese. Ještě že tě
tady Gink našel,“ poplácal vlčáka po hlavě. „Jestli jsi byla
uříznout vánoční stromek, tak mi příště řekni. Tenhle les
mi patří, tak ti nějaký hezký dám. Smrček, jedličku, co budeš
chtít.“
Erika od něj převzala
hrneček a v prokřehlých prstech ucítila příjemné teplo. Usrkla
si a se studem mu vyprávěla.
„Nešla jsem krást
stromek. Budeš si o mně myslet, že jsem trhlá...“ zavzlykala,
nechala si od Leoše podat kapesníčky a po chvilce pokračovala.
„Víš, můj přítel
se na mě dnes, večer před Štědrým dnem, prostě zničehonic
vykašlal a vyhodil mě na ulici. Já nevěděla kam mám jít a co
dělat. Už mi prostě bylo tak nějak všechno...“
„Tohle snad nemyslíš
vážně,“ skočil jí do řeči, „vždyť máš před sebou
ještě celý život. Jsi zdravá, krásná a ty takhle blbneš.“
„Když já mám na
chlapy vůbec smůlu. Každý mě akorát využije a odkopne. To
nepochopíš.“
„Moc se pleteš, já
tě chápu. Před pár měsíci mě taky opustila přítelkyně a i
já jsem měl párkrát chvíle, kdy jsem si říkal, že to vzdám.
Dnes vím, že za to nestála a tvůj ex za to taky určitě
nestojí.“
Erika se na něj
usmála. Hrozně jí potěšilo, že se do ní dokáže vcítit.
Jenže si uvědomila, že tu něco nesedí.
„Tys měl přítelkyni?
Jsem si vždycky myslela, že jsi gay.“
Leoš se začal smát:
„Kde jsi na takovou blbost přišla?“
„Na střední jsi
několikrát zmínil, že jdeš na Prague Pride a jednou večer jsem
tě potkala, jak se vedeš za ruku s klukem.“
„Na pochody hrdosti
jsem chodil kvůli strýci a protože nesnesu pomyšlení, že by se
u nás mohla potlačovat práva menšin. Se žádným klukem jsem ale
za ruku nikdy nešel, to sis mě musela s někým splést.“
„Je pravda, že na
dálku moc dobře nevidím. Promiň,“ zatvářila se omluvně a
pláčem oteklé oči zabořila na dno hrnečku.
„Už jsi to vypila?
Donesu ti další,“ nabídl Leoš.
„Nechci tě
obtěžovat.“
„Vůbec neobtěžuješ
a jestli chceš, tak tu můžeš klidně i zůstat,“ řekl a došel
pro konvici. Dolil Erice čaj a pak jen dlouho mlčky hladili Ginka a
dívali se do ohně.
„Ty teď nikoho
nemáš?“ zeptala se opatrně a trochu se začervenala. Leoše na
střední škole tajně milovala a teď zjistila, že není gay a
navíc o ní řekl, že je krásná.
„Taky tě napadlo, že
bychom to mohli dát dohromady? Já jsem do tebe byl na střední
blázen a tohle je takové setkání, že to k tomu přímo vybízí.“
Erice se rozbušilo
srdce, až pomyslela, že každou vteřinou vyskočí z hrudi.
„Jasně. Napadlo mě
to. Jen tomu pořád nemůžu uvěřit. Já tě totiž
taky milovala a nikdy jsem na tebe nezapomněla.“
Udivený Leoš se jí
zhluboka zadíval do očí.
„Vážně? To musí
být osud, Eriko. Zachránil jsem ti život, abys ty změnila můj.“
Dál už nebylo žádných
slov třeba. Leoš se k ní naklonil, vzal ji do náruče a políbil
ji. Vnímala teplo jeho pevného těla i žár vášně v jeho dechu
vonícím po heřmánku. Když jí rukama konečně zabloudil pod
svetr, věděla, že tohle bude nejnádhernější milování v jejím
životě. Zavřela oči a chtěla si vychutnat každou vteřinu.
Náhle však zaslechla protivné pípání. Nejspíš budík, nebo
telefon. Doufala, že to přestane, ale pípání bylo stále
hlasitější. Skoro jako by jí ta otravná věc ležela někde
blízko u hlavy. Chtěla mu říct, aby hovor raději vzal, protože
ten člověk je dost neodbytný. Když se jí však konečně
podařilo odlepit ztěžklá víčka následoval šok.
„Kde je Leoš?“
Ptala se zmateně
pohublého muže v bílém plášti, který stál vedle jejího
lůžka. Muž pošteloval jakési tlačítko na ovládači a pípání
přestalo.
„Konečně jste
přišla k sobě. Jste Erika Holasová? On byl s vámi nějaký Leoš?
Jestli v lese zůstal nějaký muž, musíme rychle vyhlásit
pátrání.“
„On tam se mnou nebyl
od začátku, ale našel mě a pak jsme byli u něj ve srubu. Líbali
jsme se a já omdlela...“
„Aha,“ přerušil
ji doktor. „Proč jste šla do toho lesa? Pro stromeček?“
„Dovolte. Já
nekradu. Rozešla jsem se s jedním pitomcem a chtěla se zabít, ale
Leoš mě zachránil.“
„Aha,“ opakoval
doktor a napsal si poznámku:„zavolat na psychiatrii.“
„Víte co, paní
Holasová? Chvilku si odpočiňte a Leoš za vámi určitě mezitím
dorazí. Hlavně buďte pěkně v klidu,“ mrkl na ní a v duchu si
říkal, že o těch amputovaných prstech na noze jí radši poví
až zítra.
⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪⧪
Zašlé
okenice se netvářily ani
trochu přívětivě.
Potměšile se krčily a
schovávaly za
větve lip, jež se
během let rozrostly
do
nepřístojně
monstrózních rozměrů. Ágnes se
ztrácela
v jejich stínu a
až
moc dobře
si
uvědomovala,
že ji o návrat nikdo neprosil. Být tu teď
sama, nejspíš
by
se okamžitě
otočila
na
podpatku. Tušila, jak ji dům uvítá a
zalitovala,
že tak tvrdošíjně trvala na tom, aby tuhle cestu podnikli.
Třesoucí
se rukou nahmatala
v kapse klíč, odemkla
a otevřela.
„Vrrrauu,”
ozvali
se dveře.
Minulost číhající hned
v koutě za
nimi
se
jí
uvelebila na ramenou, kde
přešlapovala
a
předla.
Ágnes se ji snažila ze
sebe setřást
dřív,
než se
rozhodne
zatnout drápky.
„Ona
o mě nikdy nestála. Už jsem ti vyprávěla, že jsem od
patnácti
radši
žila
u babičky?“ vyhrkla,
aby
zahnala ticho a našla trochu vnitřního klidu.
Byla
by ráda dostala ujištění, že na ničem, co v minulosti udělala,
nebylo nic špatného, nebo
nepochopitelného.
„Mohli
jsme
najmout
firmu, která by to
tu
vyklidila,“ povzdechl
si
Detlef,
jen co se mu na protější
zdi
podařilo nahmátnout vypínač. Už
první
pohled mu
prozradil,
že nic nachystaného
pro hosty
tu
nemá
smysl hledat. Zaprášená
žárovka jen slabě rozháněla tmu v
ponuré
předsíni.
Kolem
zašedlých stěn stály srovnané komínky
z balíků starých
novin,
stejně
jako krabice
neznámého obsahu
a přepravky plné sklenic a lahví.
„Gruuut...
gruut... gruut,”
zaslechli podivný
zvuk, který vycházel odněkud z podkroví. Ágbes
svraštila čelo.
„Co
to mohlo být?”
Zbledla
jako křída a Detlef jí svou odpovědí zrovna nepřidal.
„Mohlo
to být úplně cokoli.”
Přála
si, aby řekl,
že to byl určitě jenom
holub, který
našel
domov mezi
trámy na půdě, ale
aspoň ji
neděsil vyprávěním
o olysalých
krysách
uvnitř
potrubí, hnízdech
švábů ve výdutích stěn, nebo
hejnu
hladových
netopýrů
nakažených vzteklinou,
jak míval občas ve zvyku. Pokračovali
chodbou ke
schodišti a
opatrně nahlíželi do každých dveří, které
cestou míjeli.
Ještě nedávno užívaná se jim zdála jen
kuchyň
a přilehlý salonek. Asi
právě zde předchozí majitelka trávila poslední dny
svého
osamělého
života. Ostatní
místnosti nikdo
nenavštívil týdny, měsíce... roky. Jak
jim žaloval
palčivý odér zatuchliny a dokládaly jim
těžké
závoje černých
pavučin,
loupající se tapety,
i
houbovité
koberce
skrz naskrz nasáklé
dešťovkou. Před
schodištěm se zastavili.
„Možná
jsme sem měli občas zajet, když tvá máma ještě žila a dům
nebyl v tak dezolátním stavu. Ani nevím, na co že to umřela.”
„Byla
stará. “
„Ale
o to by ses měla zajímat, když už kvůli ničemu jinému, tak
kvůli genům, abys věděla, na co si máš začít dávat pozor.”
“Zemřela
na infarkt. ale už na to měla věk. Najímat
na
vyklízení
firmu
by byl nesmysl. Dům, jak
sám
vidíš,
stejně
nemá hodnotu. Pamatuju
si ale, že ona všechno
utrácela za šperky, parfémy a podobné věci. Přitom to skoro
nevynesla.
Třeba
s muži
se nestýkala vůbec. Asi se bála dalšího nechtěnýho dítěte...
Ty
šperky tu pořád
někde
musí být.“
Detlefovi
se to nezdálo. Neměl
se
nechat
přemluvit k
tomu, aby sem jeli.
Peníze teď sice potřebují,
jenže
hrabošit
v téhle rujně
mu přišlo
bezmála
jako loupež,
i když jeho žena byla podle
práva dědičkou.
Rozmrzele
se loktem
zapřel
o omšelé futro a mlčky studoval drapérii vínového
závěsu
schouleného
k
zátiší
z
prasklé
okenní
tabule
a pavučiny
plné
vysušených
můr.
„Jak
myslíš. Je
to tvůj dům. Jenže po mně tohle nemůžeš chtít, protože
já
nerozeznám
ani norka od tepláků. Když ti nebude vadit přebírat
si
ty krámy sama...“
„Proč
by mi to mělo vadit? Myslíš, že mě přijde strašit? Kdyby
chtěla, mohla to celý
odkázat
církvi, nebo útulku pro kočky... “
„Tak
jsem to nemyslel. Půjdu se podívat, jestli funguje přívod
vody,
protože
bych nerad sháněl hotel
na
poslední chvíli,“ pronesl než
ve
tmě zmizel
na
schodech
vedoucích
do
sklepa.
Ágnes
se
okamžitě
vydala
nahoru
do patra
něco cenného
najít,
aby mu
dokázala,
že její plán nebyl
tak
hloupý.
Věděla,
kde by měla s hledáním
začít. Zamířila
proto
k velkému
šatníku
v matčině ložnici, který
ji odjakživa vábil i děsil. Jako dítě měla do
ložnice vstup
přísně zakázaný.
O
šatníku věděla jenom
díky zvědavému nakukování z chodby, když matka občas na pár
chvil
za
sebou zapomněla
zabouchnout. Už
se nemohla dočkat pokladů, které tam
před
ní ukrývala,
jenže
podvědomí ji po špinavých parketách zavedlo před
dveře
vedlejší místnosti, jež bývala jejím
pokojem.
Neodolala, hledání
prozatím
odložila
a vstoupila.
Uvnitř
vše netknutě leželo na svém místě přesně
tak, jak to tu
před
čtyřiceti lety zanechala.
Všechno
kolem
spalo
a
čekalo až
se vrátí domů.
Zůstalo
to
stejné
a
přitom bylo
tak
cizí,
zaseklé v hluboké
trhlině
mezi nekonečnými
fraktály
času. Ágnes nejprve
obřadně
oprášila a natáhla mlčící strojek hodin, snad
aby znovu spustila běh
času,
který se tu zastavil.
Pak se otočila směrem
ke knihám na
poličce.
Ty
během let zcela
propadly
totalitě
bezútěšnosti a
všechny si pořídily
podobně
zažloutlé
uniformy. Asi
proto neměla sebemenší chuť některou z nich otevřít. O
poličku výš zas hlídkovala milice ušmudlaných plyšáků.
Jejich
skleněná
očka ji s
němou
výčitkou propichovala,
zatímco
vycpanými tělíčky
bránili
plakáty dávno
zašlých
idolů na
stěně za sebou.
Ágnes
sehnula hlavu k nočnímu stolku a
otevřela jednu ze zásuvek. Byla
téměř prázdná, jen na
dně ležely a k věčným
úsměvům
se
nutily fotky bývalých
kamarádek.
Vzala
je do ruky a prohlížela
si je. Všechny
byly dole v
rohu úhledně podepsané.
Ty chudinky
vůbec
netušily,
že jejich příjmení dávno
pozbyla
platnosti.
Bezstarostné zůstaly jenom bláznivé šaty plné
oranžových květů,
které na znovu nalezenou paní pomrkávaly skrz
škvíru
v
nedovřeném
prádelníku. Ágnes
je z
něj opatrně
vyndala
a položila na postel. Vypadaly
zachovale. Možná
mi pořád
budou,
napadlo ji, když
je
pořádně rozprostřela po zašlém přehozu.
Rozhodla
se
ignorovat
nános prachu a
vyzkoušet si
je.
Ubrusem
z nočního stolku ledabyle
otřela zrcadlo na
protější stěně, zahodila
ho do koutu
a
vysvlékla
se ze svetru. Potom několika prudkými pohyby ze šatů odstranila
většinu nečistot a natáhla si
je
přes hlavu. Snažila
se do nich nasoukat, ale
neznámý
vtipálek
je zúžil nejméně
o
dvě čísla. Nakonec
se jí to
podařilo,
jenže byly tak upnuté, že kdyby se v nich chtěla posadit, švy by
nevydržely. Rozhodla se je raději
sundat a vrátit je, kam patří, když si všimla stínu, který se
mihl kolem dveří. Trhla
s sebou.
„Taky
nemůžeš houknout? Chodíš tiše jako duch. Vystrašil jsi mě!”
Detlef
se
jejímu nakrucování
před
zrcadlem
musel začít smát.
„Co
sis to
navlíkla
za úbor. Zástěru?“
„Tyhle
jsem náhodou
měla
ráda. Kdybych odsud
odjížděla
v létě, tak jsi mě možná potkal v nich.“
„Kdybych
tě potkal v tomhle, tak tu dnes
nejsem,“
řekl
a rozhlížel
se po místnosti.
„Jakpak
se ti líbí můj dětský pokoj?”
„Útulné.
Spousta plyšových kamarádů. Ale zaujalo
mě to
velké
zrcadlo
tady.
Je
opravdu zvláštní, protože
vypadá
přesně
jako
ve
filmech. Je
tak pěkně
zasazené do středu... jako
kdyby bylo z druhé strany průhledné. Nikdy
tě to nenapadlo? Podívej!“
Tikot
hodin náhle zaplnil celý
pokoj.
Ágnes snad
i dýchala v jeho
rytmu. V
šatech, které se už
při
prvním
pohybu
proměnily ve svěrací kazajku, se pomalu
přesunula
až před
zrcadlo.
Představovala si, že matka sedí
tam
na druhé straně ve svém obrovském
šatníku
a sleduje ji. Je
vysušená
a
obalená pavučinou stejně
jako můry z parapetu pod prasklou okenní tabulí. Sedí
si tam
a tiše a potutelně se
posmívá starým,
nepadnoucím
šatům, i hamižnosti, se kterou sem přijela. Cítila
ten
její
studený,
pronikavý
pohled. Všechny
chloupky na těle se jí naježily
hrůzou. Přitiskla tvář
až
k
zrcadlu a doufala, že zahlédne, co je
za
ním. Vtom
začaly
hodiny
hlasitě odbíjet
a to bylo to
poslední,
co Ágnes
slyšela,
než
se jí
leknutím
zastavilo srdce.
Komentáře
Okomentovat
Určitě znáš i praštěnější stránky.