Blog dalšího narcistního blba

Široké pneumatiky lehce šustil y  po asfaltu, černá kapota  jejího Audi  odrážela paprsky téměř jako zrcadlo.  Petra měla na  očích sluneční brýle  a p o tvářích jí stékaly slzy.  Se  zamyšleným pohledem pevně svírala volant a věnovala se silnici. Nečekala, že by  se  dnes mohlo něco takového přiho di t. Zrovna  v době , kdy se chystá začít nový život a měla  se dostavit   k  pohovor u,  do kterého vkládala tolik naděj e . Na to teď  ale  může rovnou zapomenout. Až se trochu uklidní, tak  do té firmy z avolá, že  n áhle  onemocněla.  M ůže  teď  jen doufat,  že ji pozvou jindy. Ale nejspíš o ten flek příjde, protože č e kat nikde nebudou.  Tížily ji  scénaře problémů, co se mohou  začít na sebe  nabalovat jako lavina. Přitom ráno vstávala s tak dobrou náladou... Z myšlenek j i  vytrhla dívka  s krosnou na zádech . Měla černé...

 Anežka Vránová se chystala oznámit rodině šťastnou novinu. Čekala děťátko. Její milý, o třicet let starší, ženatý kamioňák Tonda, se na ní vykašlal, ale to jí už netrápilo. Však alimenty z toho podrazáka vytluče a vzorného taťku prckovi najde taky... Anežka se zrovna snažila odemknout, ale co to? „Zkurveně, jakej kokot měnil zámky,“ posteskla si. Šramot na chodbě naštěstí uslyšel šestiletý Adámek a otevřel jí. „Ahoj ségla. Deš nás zas vyžlat?“ „Nebuď drzej a nepřekážej, ať se můžu zout.“ „Boty si nech. Aleš to tady poblil. Pšišel láno vožlalej jak plase,“ vysvětloval a ukazoval místa, na kterých ulpělo nejvíc obsahu žaludku patnáctiletého sourozence. „Ty vole, to tady jako nikdo neuklidí?“ rozčilovala se Anežka. „Máma chlápe po noční a táta žíkal, že se může vyslat, to po něm uklízet. Plej má uklidit sám. On to stejně dost olízal Selbínek a teď je taky vožlalej,“ vyprávěl chlapec a hladil přitom ztěžka oddechujícího křížence pitbulla s dogou. Anežka prudce rozh...

K ženám jsem se odjakživa snažil chovat ohleduplně. Už na základní škole jsem se nejednou dostal do křížku s kluky, co nechápali, že dívkám se sluší židle odsouvat místo toho, aby na ně pokládali připínáčky. Nosíval jsem spolužačkám dokonce i tašky. Přišlo mi naprosto normální jim pomáhat. Jen škoda, že nás takových nebylo víc; nemusel bych tahat čtrnáct aktovek najednou. Slečnám jsem nosil květiny a skládal jim básně. Vzhledem k tomu, že květinou nic nezkazíš, jsem asi nebýval příliš dobrým básníkem, jinak si jejich vlažnou odezvu vůbec nedokážu vysvětlit. Až verše pro Miriam se vyvedly. Dodnes si je pamatuji: Miriam, ach, Miriam oči tvé jsou drahokam krásná jak hvězdy půlnoci nenech mě otrokem bezmoci Miriam, nejsi ty bohyně? já miluji tě vášnivě Na Miriam býval expřítel hrubý. Někdy ji urážel. Kdo ví, jak by chuděra skončila, zůstat tehdy v blízkosti takového maniaka. Já ji na rukou nosil a za pár měsíců jsme se vzali. Naše svatba byla přesně taková, po jaké každ...

Na ulice se snášel déšť s kyselinou, která pomalu rozežírala celý tohle město. Sledoval jsem bezútěšnou scenérii střech a komínů barabizen, který snad kdysi bejvaly hezký, ale ti, co je tak mohli znát, už dávno nežijou. Možná ani nikdy hezký nebyly, možná že je omšelý, špinavý a křivý už postavili... aspoň bych se v téhle díře vážně nedivil. "Hej, J. Máme případ. V ulici kousek za konzervárnou našli něco ve sklepě. Seber zadek z parapetu, jedem," zaječel od dveří jistej slizoun, toho času už celejch čtrnáct dní můj parťák. Záhada, že jsem ho ještě neproplesk. Asi to budu muset rychle napravit. "Něco ve sklepě je dost širokej pojem, míň konkrétně už by to nešlo? " ptám se a beru kabát z věšáku. Zároveň se musím pousmát nutkavé myšlence, že jeho zadek by parapet neunesl. Zrovna stojí zády... ne, tohle by zdejší parapet opravdu nevydržel. "Nic víc bohužel nevím, J. Nějaká hysterická baba prej řvala do telefonu, ať okamžitě přijedem, že to je strašný....