Blog dalšího narcistního blba

Konečně je tu den D, den stěhování. Už se těším na nový domov a hořím zvědavostí, co mě tam čeká. Sem jsem se kdysi taky moc těšila... V tomhle nevelkém bytě jsem strávila posledních třináct let společně se svým manželem. Všichni si ale pochopitelně myslí, že tu žiju dlouho sama jen se svou černou kočkou. Můj muž totiž umřel už před sedmi lety. Jenže se pletou. I když je mrtvý, zůstal tady v bytě pěkně se mnou. Ne, nemyslím žádného zombíka, ani urničku v obýváku obřadně vystavenou ve společnosti fotografie a umělohmotného karafiátu, jak to mívají staré a nejspíš i trochu praštěné vdovy. Myslím tím jeho duchovní podstatu. Pokud to stále nechápe; on tu prostě straší. Já se ho ale nebojím, vím totiž, že mi nemůže nic udělat. Jen tu a tam zahlédnu jeho stín, nebo ucítím chlad, když prochází kolem. Občas se sice pokouší shodit na zem obraz, nebo srazit hrnek ze stolu, ale sotva s tím pohne. Není to to ródeo, jako když býval naživu a házel po mně rajčaty, nebo trubkou od vysavače rozm...

Páv ještě není hotový. Očekávání Pocházela z malého města. Co o ní vlastně napsat víc? Inu, všechno, čemu se věnovala, jí vlastně šlo. Docela hezky zpívala, kreslila, i házená ji bavila. Celkem prospívala ve škole a byla i poměrně zručná. Její problém byl ve slovech docela, celkem a poměrně, protože na druhou stranu v ničem nevynikala. O jejím vzhledu by se dalo říct asi tolik, že byla relativně hezká. Tedy nenašlo se na ní nic vyloženě ošklivého. Milena tohle všechno o sobě věděla a žít životem holky z malého města jí připadalo víc a víc otravné. Nesnášela nudu, jaké bylo malé město plné. Snažila se ji vyhnat z hlavy a věřit v budoucnost. Zatím se chtěla prostě jen něčím zabavit. Třeba Honzou, který ji od chvíle, kdy se potkali na revivalu v kulturáku, neustále vykládal, jak je boží, což se jí na něm líbilo. Jenže Milena o Honzu jinak zas tak moc nestála, stejně jako nestála o to být Milenou z malého města. Po škole vzala práci v místním podniku...

K olem půl šesté  se ségra  ch y stala vypadnout. Když mířila ke dveřím, všiml si táta,  jaký  má na sobě navlečený model. „ Měla by si s  vzít trochu delší sukni, nemyslíš?“ „ Jasně, tati. Příště vytáhnu burku. Neměj péči. Čau,“ odsekla a zabouchla za sebou. Táta ještě chvíli zíral na dveře, zakroutil hlavou a obrátil se ke mně. " Ta holka si koleduje o malér. Až ji jednou znásilněj, tak se bude děsně divit. Kam vůbec šla? Nevíš?"¨ „ Netuším,“ odpověděl jsem a  pozornost  nasměroval k tabletu.  Z rovna  mi   na psal Filip, abych se u něj v sedm  stavil . To mě moc nepotěšilo. Myslel jsem, že dáme spicha v centru . On ale  podle všeho  asi zrovna složil jedno z  těch  jeho milovaných  letadýlek a ch těl  se pochlubit. Tenhle koníček mě nikdy nebral,  a le je to dobrej kámoš a vím, že tím tráví stovky hodin, takže mě jednou za půl roku pár minut předstírat zájem nezabije. Dal jsem rychlou ...

Široké pneumatiky lehce šustil y  po asfaltu, černá kapota  jejího Audi  odrážela paprsky téměř jako zrcadlo.  Petra měla na  očích sluneční brýle  a p o tvářích jí stékaly slzy.  Se  zamyšleným pohledem pevně svírala volant a věnovala se silnici. Nečekala, že by  se  dnes mohlo něco takového přiho di t. Zrovna  v době , kdy se chystá začít nový život a měla  se dostavit   k  pohovor u,  do kterého vkládala tolik naděj e . Na to teď  ale  může rovnou zapomenout. Až se trochu uklidní, tak  do té firmy z avolá, že  n áhle  onemocněla.  M ůže  teď  jen doufat,  že ji pozvou jindy. Ale nejspíš o ten flek příjde, protože č e kat nikde nebudou.  Tížily ji  scénaře problémů, co se mohou  začít na sebe  nabalovat jako lavina. Přitom ráno vstávala s tak dobrou náladou... Z myšlenek j i  vytrhla dívka  s krosnou na zádech . Měla černé...