Blog dalšího narcistního blba

„Uvědom si, že jsem tě přivezl, tak by ses mi tam měla trochu věnovat, nebo se na tebe vybodnu a zpátky půjdeš pěšky!“ „Jo, prosím tě. Už vystoupíme, nebo tu budem dřepět ještě hodinu?“ Vyděrači zkurvenej, nebudu se ti věnovat ani minutu, říkám si a čekám až poodstoupí od pekáče, co si na něm zakládá existenci a ještě ani nesplatil leasing.  „Co to bylo za ránu?“ otáčí se a čumí na mě jak vejr. „Nevím, nic jsem neslyšela,“ krčím rameny. Přece mu nebudu vyprávět, že jsem mu zrovna na dveřích té pitomé piksly kopancem vytvořila překrásný konkávní úhel. Následuji ho ve směru světla v dálce. Procházíme brankou a on mě najednou vede, jako bychom byli manželé či co. Mám fakt blbou náladu a tenhle spolek kokotů nevypadá, že by mě něčím potěšil. To je mi zas jednou sestava k blití. Většina lidí nemá hodnotu hnoje a tihle vnější i vnitřní strukturou uráží i ten hnůj. Skoro všichni jsou navíc dost ožralí a rožní si prase. Někdo by jim měl říct, že kanibalismus není nic hezkého. A budu to já...

Nechala kufry uprostřed cesty a pokračovala až ke kraji vesnice. Bylo dost pod nulou a na zimní krajinu okolo ní se pomalu snášela tma. Vzduchem poletovaly drobné vločky, které na zledovatělé krustě závějí tvořily čerstvou vrstvu nadýchanou jako obláček. Když prošla kolem posledních domů a chalup, zamířila do lesa. Zničená únavou se brodila vysokým sněhem a sotva se udržela na nohou. Věděla, že se daleko nedostane, ale cítila se tak prázdná, ztracená a opuštěná, že jí na tom nezáleželo. Kozačkou se v závěji zaklínila pod kořenem. Už nenašla dost sil na to ji odsud vyprostit. Vyzula ji a ještě pár set metrů ušla, než se položila do bílé peřiny a zavřela oči. Umrznout je tak romantická smrt, říkala si, než ztratila vědomí. K životu ji probíral dotyk teplé vlhké věci, která jí rytmicky přejížděla přes zápěstí. „Fuj, Ginku. Nechej toho!“ Zaslechla ten nejsladší hlas, jaký si jen dokázala představit. Když konečně otevřela oči a rozhlédla kolem, zjistila, že leží na měkké pos...