Brány

Nikdy jsem nebyla etalonem duševního zdraví. Jsem si jistá, že trpím bipolární poruchou a kombinovanou poruchou osobnosti. Mám příliš živou fantazii, jíž někdy obtížně odděluji od skutečnosti. Díky svému narušení jsem vždy vedla poměrně neuspořádaný život.

Následující "literární skvost" inspirovala má nemoc, jistá korejská maghwa a stará platonická láska. Ač se čtenáři mé "dílo" bude možná zdát jako strašná blbost (a dost možná blbostí i je), vězte, že mi dalo příliš práce a že jím pohrdám stejně jako jej miluji.





...


Stará čtvrť by mohla být kulisou dobového filmu, ale atmosféru kazí hlučné ptactvo a nedobový pošťák. Přesně ten který právě zvoní u vily z hrubého zdiva zarostlého z větší části břečťanem.

Na tuhle zásilku se Alex dlouho těšil a proto se pošťáka neptal, kde se dnes zapomněl, že k němu dorazil až po poledni. Sotva za ním zavřel dveře, usmál se stejně jako v poslední reklamě na žvýkačky a nedočkavě obálku roztrhal. Její obsah ho ničím nezklamal, přesto nasadil znuděný výraz.
„Cos to dostal?" začal vyzvídat Tony a hledal na podlaze druhou ponožku. Věděl totiž, že bude muset jít, protože pro Alexe je práce vždy až na prvním místě.
„Podklady k novému seriálu," oznámil. Sledoval přitom Tonyho hrudník vytepaný posilovnou. Vnímal však hlavně vybledlý obrázek sepraného trička, které se přes něj zrovna snažil nasoukat.
„Dali ti toho démona? Ten se k tobě docela hodí, co myslíš? " vyptával se zase. 

Kvůli řečnění jsem tě nezval, pomyslel si Alex a skrz okno chvíli pozoroval auta dole na ulici. S odpovědí nepospíchal.
„Potatis to neutáhne. Bude to blbost, protože kromě mě na tom mají dělat samí neschopní blbci a amatéři," řekl, odklonil se od okna a ušklíbl, když zhlédl i Tonyho mikinu, co mu přišla ještě ošklivější než tričko. Raději se k němu znovu postavil zády. Tony chvilku přemýšlel. Ještě nikdy Alexovi neodporoval, jenže tenhle arogantní výstup mu nedal.
„Bys to musel celý dělat jen ty úplně sám, aby z toho nevznikla hovadina, co?"
Alex předstíral, že ironii v jeho hlase nepochopil. Nechtělo se mu plýtvat energií. Počítal s tím, že Tony stejně každým okamžikem vypadne.
„Copak by mě nechali psát scénář, měnit obsazení, navrhnout kostýmy a kulisy... taky znělky, hudbu, nasvítit to, sestříhat... "
Tony vyprskl: „Se snaž, budeš démon. Ti lezou lidem do hlav a prosadí si, co chtějí!"
Na to konto se Alex zahleděl kamsi do neznáma, aby se se stylem gentlemanů ze starých bijáků uvelebil v oblíbeném ušáku. Tony ho štval, ale ano, měl by se sebou konečně něco provést. Třicítka se blíží a kariéra stagnuje. Pokud to nezmění, Bonda si nezahraje.
„Proč ne? Stanu se démonem. Beztak se do nové role musím vžít."
Tony se k němu naklonil a zašeptal: „Bude vůbec znát rozdíl od toho, jaký jsi?" Snažil se Alexe obejmout, ten ho ale odstrčil.
„S tím počítej a padej. Evokuješ  mi Diskobola obaleného toaleťákem."
To Tonyho trochu vyvedlo z míry.
„Neboj, jdu!" vyštěkl a byl pryč.
S jeho odchodem se místnost zešeřila a teplota znatelně poklesla. Alex to nevnímal, dokud ho chlad nedonutil zachumlat se do županu. Když konečně zvedl hlavu, všiml si, že se stíny v rohu pokoje vlní jak žhavý vzduch nad asfaltkou. Jiný by dostal strach, jeho však sledovat ten jev spíš uklidňovalo. Zahleděl se přímo do středu. Pozoroval houstnutí a zrychlování čehosi připomínajícího tornádo. Nyní již sahalo od stropu až k podlaze. Zabíralo dobrou třetinu pokoje a vydávalo skučivý zvuk. Stále tmavlo a sílilo, po stranách bičováno elektrickými výboji.
Alex se jen pohodlně opřel a byl hrdý na svou fantazii. Jiná vysvětlení nehledal. Nenapadlo ho, že Démon možná chce, aby věřil, že je jen jeho představou. Ostatně, jak ovládnout racionální mysl? Mezitím se vír ustálil a podle Alexe tak nadešla vhodná chvíle na to si s tím podivným úkazem v klidu promluvit.
„Co chceš? Co démoni, jako jsi ty, vlastně po lidech chtějí?“
„Každý z nás je jiný. Já se prostě rád bavím,“ šeptala ta věc.
„Máš jméno?"
Ozvalo se něco jako  zasyčení: „Ansuz."
„To je runa. Vážně se tak jmenuješ?"
„Máš přehled. Já myslel, že to dávno nikdo neví. Nesejde na tom," nedal se Démon a zněl mnohem jasněji a hlasitěji.
„Dobrá. Ukaž mi, jak vypadáš," vznesl Alex nedočkavě a z temnoty pokoje začaly náhle vystupovat obrysy. Čekal příšeru, ale před očima se mu formovala mužská postava. V té poznával sám sebe v kostýmu vypracovaném do takových detailů, až měl za to, že tohle si snad ani vymyslet nemohl. Potom se výjev pomalu vytratil, spolu s ním i tornádo i temnota. Zůstal jen hlas.
Alex začal shánět tužku. Kreslit moc neuměl. Chtít po něm někdo, aby navrhl kostým, vysmál by se mu. Teď ovšem se zápalem tvořil a psal tak dlouho, dokud neměl hotové všechno kolem Démona a hromadu dalších materiálů. Ansuz mu zatím o sobě vyprávěl. Není prý nic, co by nedokázal zařídit. Jeho požadavky se zdály jen nepatrné:
„Nesmíš chtít cokoli pro dobro někoho jiného, ani maličkost!"
To Alexe pobavilo: „Zas žádný světový mír?"
„Ne a na lásku rovnou zapomeň! Tyhle trapnosti  nesnáším!"
„Neznám a nehrozí."
„Výborně. Poslouchej mě a budeš James Bond, a třeba i Kleopatra, když budeš chtít. Pokud ovšem něco uděláš na svou pěst, za výsledek už  ti neručím."
„Kleopatru bych s dovolením přenechal maestru Vinerovi," vyslovil Alex do ticha. Poté se pokojem opět rozezněl jeho smích. Ansuz mu dokonale rozuměl. Dlouho se s nikým takhle dobře nepobavil. Spát šel až k ránu. Unavený se kvůli tomu necítil, spíš naopak.
***

Ve stejné době, kdy si Tony zkoušel v obchoďáku nové, značkové košile, mířil ten, kterému by odpustil snad všechno na světě, ke kanceláři režiséra Kerila Potatise. Prosklené dveře svým rázným příchodem téměř vyrazil. Suverénně pak odstrčil i obtloustlého ňoumu, aby před šéfa položil nejhezčí desky, co doma našel.
„Zdravím. Kerile. Nesu něco k Lovcům."
Přes zdánlivý klid mu bilo srdce jako o závod. Moc dobře věděl, že Potatis podobné složky hází rovnou do koše, aniž by se obtěžoval je otevřít, stejně tak jako jejich autory ihned odkazuje do patřičných míst.
„Teď něco řeším, hochu. Zítra předem zavolej," řekl Potatis a očima zmateně těkal z desek na Alexe a znovu na desky. Alex nečekal a jak rázně přišel, místnost i opustil. Uběhla sotva hodina a jeho mobil rozezněl upravený motiv Habanery. Na druhé straně svíral mohutnou prackou telefon Potatis.
„Zdravím, kluku. To je opravdu dobrá práce. Já jsem to s tou koninou skoro vzdal. Říkal jsem si, že to bude zas zabitá sezóna a ono možná ne.  Jestli máš další nápady, sem s tím. Budu tě brát jako spoluautora."
Alex zalapal po dechu. Až takovou odezvu nečekal. Vlastně pochyboval i o vlažném přijetí. Snažil se, aby nezněl nervózně:
„To mě těší. Jen bych vás požádal, abyste mi přestal říkat kluku, hochu a podobně. Možná je má prosba zvláštní, ale já podobná oslovení nemám rád."
Na druhé straně zaznělo nic neříkající zamručení. Tři vteřiny strachu, že se reřisér jeho  požadavku jen zasměje.
„Dobrá. Jak chceš. Zítra v devět přijeď," ukončil jejich rozhovor Potatis.
„Říkal jsem ti, že to na něj zabere, " ozval se Ansuz. „Stačilo vybrat pěkné desky v jeho oblíbené královské modři a být asertivní. Večer bys to mohl zapít a seznámit se s někým novým. Tony má pěkný tělo, ale mezi ušima nic, co by stálo za řeč. Je to tak neskonale nudný tvor, až mě uspává."

Alex ho rád poslech a protože  seznamování v klubech považoval za nezábavné, vyrazil poutat pozornost krásných žen na večírku místní smetánky. Přitom nenápadně pozoroval nejen dospívající synky prominentů, ale i číšníky a bodyguardy. Jenže ten, kterého hledal, byl toho večera jinde.

Ve vzdáleném městečku proslulém ruční výrobou kvalitních batožin, probíhala oslava na zcela jiné úrovni. Někdo jako Alex by sem určitě nepřišel ani za honorář.
Sid rovněž nebyl ze své účasti nadšený, jenže pozvánky od spolužaček nemohl odmítat věčně. Co by si o něm potom ty káči myslely? Neměl chuť pít, ani náladu se vybavovat. Baterie v mobilu už stávkovala a tady toho k vidění moc nebylo. Na stěně se střídaly videoklipy, v rohu se krčila oschlá dracéna a podlaha i koženkové sedačky lepily, stejně jako stolek přetékající kelímky. Sid přemýšlel, jaké dřevo stůl tak snaživě imituje, když pod jeho deskou zahlédl komínek z časopisů. Vyndal je a zjistil, že jsou skoro všechny o módě.  Nuda. Naštěstí ho zachránil aspoň odrbaný Filmex. Přišlo mu podezřelé, jak se do té sbírky časopisů Vogue zatoulal, ale byl za to rád. Až podle stránky o konkurzu poznal, že čte aktuální číslo. Několikrát prošel zmíněné parametry a beze zbytku je splňoval. V jeho smaragdových očích zazářily hvězdy. Představa, že hraje v přihlouplém seriálu, mu přišla vtipná. Úplně se viděl pobíhat mezi papundeklem v přiléhavém trikotku a máchat kouzelnou hůlkou. Hned představu ventiloval, aby dnes spolužákům taky něco řekl. Nikdo se tomu nesmál, což bylo ve stavu, kdy se šklebili všichni všemu, zvláštní.
Místo toho začaly holky vřeštět: „Jsi hezkej, musí tě tam vzít!"
„Já bych tě vybrala hned!"
„Já taky!"
Trapas! Litoval, že nemlčel. Často si přál vypadat průměrně, ale měl kvůli tomu začít nosit brýle, lít si na vlasy olej a malovat uhry? Nebo hodně dlouho ležet, aby se vykrmil a všichni mu dali pokoj? Díky introvertní povaze si kromě hezouna vysloužil i nálepku namyšlence, s tím se těžko hýbalo.
Výkřik připitého spolužáka ho dorazil.
„Vypadáš jako Mark Viner!"
Sid konflikty nevyvolával, ale když už byl nucen se nějakého účastnit, dal do něj všechno. A tenhle blbec s vyvoláváním Vinera ne a ne skončit.
„Přestaň. Nesnáším toho přiteplenýho rádoby herce!" reagoval a rozpoutal hádku, v níž kluci hájili jím vyřčený názor a holky oponovaly odkazem k závisti.
Ráno si na to Sid už nevzpomněl, měl naštěstí jiné starosti. Jenže odpoledne máma jako na potvoru sledovala limonádu s Vinerem v hlavní roli. Nikdy nepochopil, jak se jí takový děs a hrůza může líbit.
Celý dvouhodinový film byl jen o tom, jak se bohatý mládenec rozhoduje, jestli si vzít zlou, bohatou snoubenku, nebo hodnou kuchařku. Při pohledu na obrazovku usurpovanou lobotomizovaným monologem nesympatického homochlapa, se mu informace o konkurzu přehrály v hlavě a jako smyčka se opakovaly. Na poslední chvíli na něj šel, ač neměl představu, co si od toho vůbec slibuje. Už kvůli vydýchaném vzduchu v hale přemýšlel, jestli nemá raději vypadnout. Potom ale dostal pořadové číslo a možnost úniku se mu zdála ztracená. Náhle si byl jistý, že tu zůstat nechce, a měl chuť si nafackovat.
Nejhorší mu připadal dotazník. Vyplnit kolonku s koníčky zvládl, měl jich požehnaně, zato prostor za otázkou: “PLÁNY DO BUDOUCNA“ zel prázdnotou. Sid se rozhlédl kolem. Všiml si, že všichni už to mají hotové. Vypadali ambiciózně.
Stejně je to fuk, tak budu upřímnej, řekl si a napsal: ZATÍM SI NIC KONKRÉTNÍHO NEPLÁNUJU.
Původně chtěl být kreativnější a napsat třeba: ZACHOVAT KLID A NEPOZABÍJET TU VŠECHNY!
Přišlo mu to ale přehnané. Navíc ho napadlo, že podobně třeskutým vtipem jich bude chtít oslňovat hodně.
Nezáživné focení vystřídala porota. Tvořili ji čtyři znudění, nezajímaví pánové a stejně nezajímavá dáma. Ta jako jediná okřála a zálibně se usmívala. Nepochybně to ale nebylo přednesem Jindřicha VI. z papírku, co dostali pět minut předem.
Domů potom kráčel otrávený příchutí zabitého času. Musel se sám sobě smát. Do tamního mumraje nepatřil. Proč tam vůbec lezl? Stejně by byla velká náhoda, kdyby ho vybrali.

***
Zatím vrcholily přípravy k natáčení a konzultace Potatise s Alexem předcházela už prakticky každému kroku. Jen co přišla zásilka z konkurzu, nesl mu složky k nahlédnutí. Jednu měl už předem speciálně označenou lepícím štítkem.
„Co říkáš na tohohle? Já bych mu to dal. Jmenuje se Michael Plant. Má za sebou pár štěků i zkušenosti z divadla. Dost ho chválej," významně zvedl obočí.
Plant byl hotový prototyp anděla, jenže Alex by raději někoho jiného.
„Ještě se podívám na ostatní,“ oznámil a popadl krabici potenciálních hrdinů. Měl v plánu vymyslet novou koncepci. Docílit toho, aby se holky odlepily od obrazovek jen během reklamy a běžely si k umyvadlu vyždímat kalhotky.
„Musí to být perfektní; pro kluky akce, pro dámy hezké ksichtíky a odhalené hrudníky; známé tajemství úspěchu sebevětších ptákovin," radil Ansuz během cesty ze studia. Doma Alex složky rozložil a třídil si adepty na ty, které doporučí pro vedlejší úlohy, a na ty, co se rodičům tolik nepovedli.
„Hrdina nemusí být herec, to náš divák stejně neocení,“ prohodil a Ansuz mu přitakal: „Hraní utáhneš sám. Před kritiky tě aspoň nikdo nezastíní a nabídky se jen pohrnou.“
„Jo, to si taky mysl... ," Alex se zarazil a popadl jednu ze složek. Se zatajeným dechem studoval fotografii.
„Vypadá ještě líp než kdy ten pablb," zašeptal než ji otevřel.
„Sid Reien, za měsíc sedmnáct... běh, horolezectví, blabla bla a dokonce šerm." Zavřel oči a viděl Vinera. Tehdy vlastně Viner nebyl Viner, jmenoval se trochu jinak.
„Jak to jenom bylo? Na tom nezáleží."
Vzpomínal, jak si Marka všiml na konkurzu do Lionů. Hezkej, ale brzda, napadlo ho okamžitě. Oba je hned obsadili a před kamerami se stali členy pouličního gangu.
„Gang tak brutálních manekýnů už svět víckrát nespatřil!"
Pak se mu vybavilo, jak o přestávkách hrávali kopanou se zmačkanými papíry nebo jak klepali kosu, když se točily zimní exteriéry. Zasmál se tomu a hned zas zamračil. Hrozně ho vytáčelo Markovo ustavičné žvanění, ukňouraný hlásek i to, jak věčně komolil slova. Měl pocit, že ho zas slyší. Potom se mu Mark vybavil v choulostivých situacích. Tušil o něm, že je teplej, od začátku. Nepletl se, jinak by mu místo pusy dal pěstí, když ho v šatně přirazil ke zdi. Samozřejmě tehdy neměli tu spoušť ani čím utřít. Hned se s ním domluvil na večer. Nezdržoval se a když ho opřel o babičin starožitný gauč, cítil se jako king. Mark mu chtěl udělat radost, jenže byl mizerný herec a přehrával i ve vzdychání. Muselo ho to bolet, ale stejně se nablble usmíval a mlel cosi o lásce. Alexe napadlo, že měl vůči němu tehdy pocit, že mu za sex něco dluží. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč ho s jeho vypečenou láskou neposlal z fleku do háje. Raději přestal vzpomínat a Sidovy papíry zahodil na dno krabice, protože na práci potřeboval mít krev v hlavě. Když adepty rozdělil, znovu se k jeho složce vrátil a důsledně ji pročítal. U kolonky s plány se zašklebil.
„Bych ti to naplánoval..."
„Tak si ho vyber!" pošťuchoval Démon.
„Měl bych se soustředit na blonďáka, co ho chce Potatis."
„Bude s ním spát on, nebo ty?"
„Jsi dobrej, kde bereš jistotu, že je ten kluk gay?"
„Každý je gay, stačí jen chtít!"
Alex se zachechtal a zadumal. Kdyby si toho kluka dokázal u Potatise vydupat, postavu pojmenoval Mark a vůbec ji podle něj... Heuréka! Viner je přesně ten typ, po kterém polovina puberťaček touží. Zbytek se zaláskuje do něj, a mají sledovanost jistou, i kdyby seriál propadl u chlapeckého publika.
Vybaven poznámkovým blokem si přesunul ušák ke krbu. Zapnul paměť na volnoběh, zakázal jí sexuální výjevy a sepsal všechno, co o Markovi věděl. Jeho sny, koníčky, bonmoty... Nikoho jiného neznal tak dobře. Těžko říct, jestli tehdy býval vnímavější, nebo byl Mark jen snadno čitelný, ale zrovna se to hodilo. Alex procedil papírem náctiletého Vinera a stvořil hrdinu. Stejně jako vidina sledovanosti Alexe vzrušovala další představa. Věděl, že Viner nepřehlédne podobu a zachytí své jméno. Na odhalení autora mu stačí i ty jeho omezené schopnosti. Přiměje ho to, aby u všech dílů čekal, co z "něj" vypadne. Mohl by pak dojít k závěru, že na něj Alex myslí a...
„Přijede a pošlu ho někam! He, he.“
***
Hned další den e-mail Sidovi oznámil postup do užšího výběru. Dočetl ho a říkal si, že něco podobného píší nejspíš stejně všem. O to víc ho zaskočila nabídka hlavní role a pak dlouze ověřoval, jestli si z něj někdo neutahuje. Na jednu stranu ho to těšilo, ale chtěl se v posledním ročníku soustředit na školu. Oblíbená věta třídního: „S univerzitou bez kreditu si to můžete v dnešní době rovnou hodit," mu na klidu nepřidávala. Jenže kolik lidí dostane v životě podobnou příležitost? I máma mu řekla, že by byla hloupost odmítnout a kladla důraz na osud a různá znamení, což ale nebral nikdy moc vážně.
Už za pár dní se s kufrem v ruce hlásil u bran ateliérů. Snažil se vidět všechno nové pozitivně a hlavně se usmívat, aby ho zas neměli za namyšlence.
„Tady máme našeho hrdinu!," uvítal ho v hale mladý, poměrně urostlý, tmavovlasý muž s až nepříjemně pronikavým pohledem. Podle kostýmu démona, který na něm zrovna upravovali, evidentně kolega. Chlap k lejzrovému zraku přidal výraz drsoně. Kdyby měl uniformu, dostal by od něj určitě i ránu obuškem. Přesto se na něj Sid pokusil usmát .
„A... ahoj. Já... "
„Zadrhává, paráda, to jsme potřebovali," skočil mu do řeči. Levačkou naznačil směr a pokračoval: „Poklus do kostymerny a nepočítej tu s voděním za ručičku!"
Možná mu měl odpovědět, že zadrhává, jenom když je nervózní a být k lidem trochu příjemnější nic nestojí. Jenže ten namachrovanej prevít nevypadal, že by souhlasil, a mít s nějakým volem konflikt hned první hodinu... Sid radši mlčel a šel. Přemítal, jak k tomu blbci role démona sedí a ten, kdo je obsazoval, nakonec nemusí být až takový idiot. Snad McClean, nebo jak se tamten kus hovězího jmenuje, rychle pochopí, že on tu bude za pitomečka jen v roli Marka.
V kostymérně byli o to přátelštější; až příliš na jeho vkus. Díky salvě otázek stačil na arogantního borce zapomenout. Byl mu ovšem znovu připomenut ve chvíli, kdy se jedna z dam zmínila: „Kostýmy jsou moc povedený. Bys možná ani nevěřil, ale všechny je navrhoval Alexandr McLean, ten stejný, co hraje démona."
„Jsou opravdu krásné," odpověděl otráveně.
Pihovatá ženština  v batice a kristuskách se při špendlení kostýmu nad talentem jeho tvůrce div nerozplynula, stejně jako nad pevností Sidovy figury. Pak s povzdechem dodala: „Podobnou postavu má i on. Je to úžasný, zatím nedoceněný umělec!"
Poté ještě vykládala, kdo ze štábu hrozně zhubl a má buď skvělého dietologa, nebo rakovinu. Všechno, co říkala, jí odkývali i dvě přihlížející ženy a brýlatý pán. Důvod jejich přítomnosti nebyl Sidovi jasný, ale doufal, že funkci mají, protože představa, že tu sedí, jen aby ho očumovali, se mu nelíbila. Jejich hovor se náhle stočil k excentrickému představiteli Markova dědečka. Měl v mládí údajně nosit na uchu plastovou žábu.
„Přesně jedna z vědomostí, bez nichž nedokážu žít," říkal si Sid pro sebe, když se s hlavou nafouklou na pátrací balón vrátil do přidělené špeluňky.
Den nato se odvážil Alexe pozdravit. Domníval se, že je ve společném zájmu spolu vycházet. Asi se spletl. Kolega se na něj ani nepodíval a odpověděl sotva slyšitelně. Čert ví, co to vůbec zahuhlal, protože jako ahoj to zrovna neznělo. Celý den byl naštěstí tak náročný, že to brzy pustil z hlavy. Až večer se trochu zhrozil při představě dalších setkání, která budou nutně následovat.
„Apage, Satanas!" A co teprv přijde, až začnou šašit před kamerami... McLean mu to jistojistě usnadňovat nehodlá.
Nemýlil se, i další rána se nesla v podobném duchu. Štvalo ho to, jenže měl i jiné problémy. Vlastně nedělal správně skoro nic. Stresovala ho pozornost, na kterou nebyl zvyklý, a ustavičně při replikách zadrhával. Zapomínal, že si nemůže sahat na nalíčený obličej a k tomu ještě natrhl kostým. Když došlo na první společné scény s démonem, proměnily se v čiré peklo. Kazil mnohem víc záběrů, než byl jeho kazitelský průměr. Alex ho odměňoval naštvanými pohledy, občas i zabrblal něco na způsob: „ježkovy zraky, kristovo noho," nebo: „to je poleno."
Sid si přál, aby to říkal jasněji. Pak by mu mohl od plic povědět, co si o něm myslí, sbalit si švestky a odjet domů. Dočkal se, když Alex poznamenal: „Já ho snad zabiju!"
Tehdy se Sida, než stačil vyřknout, co měl na jazyku, zastal Potatis: „Viděl jsem i mnohem horší. Musíme s tím u neherců počítat. Tak se trochu mírni."
Nejvyhrocenější situace tím byla zažehnána, a Sid si na chování "úúúžasného umělce" pomalu zvykal.
Zatím proběhl pilot Lovců a měl slušnou odezvu. Alex konečně přestal být nervózní. Uspěl. Jenže byla to jeho zásluha? Samozřejmě. Kdyby zvažoval jakoukoliv jinou možnost, musel by příliš přemýšlet .

***
Přes mizivou snahu zapadat do kolektivu si Sid s mladými kolegy rozuměl. Přišli mu vyspělejší než vrstevníci ze sousedství a školy. Rád naslouchal jejich rozhovorům. Dalo se z nich leccos pochytit. O jedné z pauz ho potěšila zmínka, jak jistou osobu nemůže nikdo vystát:
„McLean je kretén," nakousl téma Rob a kluci se přidávali.
„Si asi myslí, že tady šéfuje, nebo co."
„Však skoro jo, jsou s Potaťuldou jedna ruka. Rejža se z něj div nezes... "
„Asi má potřebu si na nás vybíjet mindráčky z dětství, kdy mu máchali hlavu v hajzlu," skóroval i tichý Jason, a Sid se nad scénářem skoro přidusil smíchy.
„Přeháníte. Alex je náhodou fajn. Vždycky mi vyšel vstříc. Ani nespočítám, kolikrát mi pomohl. Jen se prostě na potkání s každým nekamarádí," ohradila se Silvie, jediný stálý ženský kolega. V seriálu hrála Lindu, geniální dceru ředitele, a jako ona se často chovala i ve volném čase. Sida hned napadlo, že mít její poprsí, nebo být starší, McLean by s ním jednal jinak.
Finišoval už druhý měsíc filmování, když Sid náhodou zaslechl pana nesnesitelného při přátelsky znějícím pokecu s někým starším ze štábu. Náhle si uvědomil, že přesně takhle by se s ním chtěl bavit. Díky tomu, co stihl pobrat, hodnotil Alexe jako herce s profesionálním přístupem, který svou práci skutečně miluje. Možná by ho i on uviděl v lepším světle, kdyby dal najevo zájem o řemeslo. Nepřišlo mu to nemožné. S tím, jak se zlepšoval, se Alex z extrémně nepříjemného přesunul spíš k nadřazeně přezíravému. Pokrok. Dokonce se jednou ráno zapomněl a pozdravil jako první!
Plán vyžadovalo přípravu. Sid našel pár béček, ve kterých se Alex objevil a povzbuzen pocitem erudice, se za ním připlížil ze zálohy.
„Ahoj. Viděl jsem tě hrát v Katarině a Krvavém měsíci... "
„To sleduješ strašný sračky," uťal ho Alex v domnění, že tím rozhovor skončil. Jenže Sid s jeho reakcí počítal.
„A... ale tys hrál dobře. Vlastně jsem chtěl... chtěl jsem říct... Jsi vážně dobrej a měl bys mě spíš vést, než se do mě navážet. Tak dobrej, jako ty, asi nebudu, ale kdybys mi pomohl..."
„Úspěch seriálu je o tvém ksichtu. Jiný schopnosti mít nepotřebuješ."
„Vzhledem k trapnosti postavy toho Marka mi to došlo, přesto bych se rád něco naučil, když už tu jsem."
„Jak si přeješ, fešáku," ušklíbl se Alex a pobaveně odkráčel. Sid se cítil fešákem uražen, převažoval však kladný dojem. Nejspíš to zabralo a nakonec budou třeba i přátelé.
***
Alex už dlouho viděl u Sida potenciál. Na adolescentní věk působil zadumaně. O přestávkách posedával nad knihou a nečetl jen braky. Ani z profesního hlediska mu nepřišel jako ztracený případ.
„Možná by nebylo marný učit ho. Jednou si  na mě vzpomene v memoárech," zmínil před Ansuzem. Ten si nejdřív otráveně odfrkl a se souhlasem váhal.
„Je to jen tvůj projekt. Mně nevadí, dokud tě bude poslouchat bez odmlouvání, protože já se s nějakým spratkem  a jeho remcáním rozčilovat nehodlám.“
Alex neváhal a hned druhý den Sidovi vysvětlil neuvěřitelné množství zákonitostí, na které by se filmem nepolíbené ptát nenapadlo. Hra na lektora se mu okamžitě zalíbila a začal rovnou i rozdávat úkoly; to si přečti, na tohle se mrkni, o tom přemýšlej...  Sid na jeho hru přistoupil a nechával se i přezkoušet. Jeho poddajnost Alexe provokovala k hranicím sadismu a množství úkolů neustále přibývalo. Brzy přestaly stačit přestávky a zůstávali sami v hale po natáčení ještě dlouho do noci. Sid tušil, že se jeho chvály nedožije, ale když během drilu našel chvilku na snění, doufal, že se Alex usměje a poví:
„Zlepšil ses.“
Nebo dokonce něco z osobnějšího soudku, třeba: „Ty nejsi tak hroznej, jak jsem si myslel. Odkud že to jsi?“
Něco takového by pro něj bylo nejvýznamnější ocenění, a to měl doma pokoj vytapetovaný různými diplomy. Nejen vypracování, ale i samotná příprava úkolů byla náročná, jenže Alexovi nevadila. Neminul den, aby svá zadání ošidil. Že se musel občas dovzdělat sám, byl bonus, kterým se nechlubil; protože génius jeho formátu ví všechno. Sid se díky tvrdé práci brzy vyrovnal profesionálům. Potatis skákal nadšením a Alex začal být na své vzdělávací metody velmi hrdý.
***
Jedno až úporně idylické odpoledne se Alex jevil v dobrém rozmaru. Sid se rozhodl využít téhle příležitosti a přišel za ním s dotazem. Ptal se, jak má do postavy Marka ještě líp proniknout.
„Chceš být kladný hrdina? Buď kladný hrdina!" dal mu návod, kterým se řídil sám.
Sid ho poslechl a začal se připitoměle usmívat. Dařil se jeden obraz za druhým, a on měl báječnou náladu a chuť si s Alexem konečně doopravdy kamarádsky popovídat. Chtěl mu vyklopit, jak ho neměl rád, ale že se to změnilo a je mu vděčný. Snad by mu samou láskou skočil kolem krku, vrtěl ocasem a olizoval nos, jenže jako na potvoru nebyl páníček zrovna v dohledu.
„Jel domů víc než před hodinou," informoval ho vrátný.
Sid váhal, jestli své vyznání vydrží do zítřka. Ne, teď když je jako Mark, to prostě nedokáže. Musí za ním hned zajet. Jeho adresu náhodou znal a věděl, kde to zhruba je.
Představil si Alexův byt v tlumených barvách, s praktickým nábytkem a velkou knihovnou. Těšil se, jak všechno pochválí a bude to myslet upřímně. Alex přece není netvor a nekouše návštěvám hlavy...
Bezstarostně Markovská nálada ho opustila za bránou Alexovy rezidence. Stál u vchodu a nervózně otrhával lístky zimostrázu. Znovu zvažoval odložit to do zítřka, nebo ještě líp; na nikdy. Stejně jde o blbost a Alex to může brát jako narušení osobního prostoru.
Cítil, že se mu svírá žaludek. Jednou tam ale už stojí, tak přece zbaběle neuteče. Děj se vůle Boží, řekl si a stisk tlačítko zvonku.
Jeho zvuk se mu líbil. Přesně tak by si ho představil, kdyby snil i o detailech. Usmál se tomu a čekal, jenže nikdo neotvíral. Pomalu se otočil k odchodu s tím, že Alexe nezastihl. Pak cosi uslyšel a ještě chvíli si postál, než se před ním dveře konečně zprudka otevřely.
„Co mi chceš?"
„Jen... já jen... jsem ti chtěl poděkovat a napadlo mě stavit se na kafe. Jestli to nevadí," vysypal Sid a počítal s nejhorší variantou odpovědi. Alex na něj mlčky zíral, opřel se o zárubeň a prohrábl si vlasy, aby je urovnal. Přitom ho sjel pohledem od hlavy k patě. Jeho hlas působil až nezvykle smířlivě.
„Zrovna se to nehodí, ale pojď," couvl a Sid opatrně nakročil do předsíně.
„Tady počkej!"
Má tu návštěvu, určitě přítelkyni, pomyslel si Sid. Nejspíš je zrovna vyrušil uprostřed... Připadal si trapně, ale zároveň umíral zvědavostí. Nejdřív si představil prsatou blondýnu. Během okamžiku představu zavrhl. Alex se určitě nezajímá o ordinérní modelíny ze šatních skříněk. Ne. Bude to jemná víla s lehoučkým parfémem, řekl si a hned se mu jedna začala rýsovat. Byla ale tak podobná jeho matce, že i ji z myšlenek bleskově vystrnadil.
Vtom dostal konečně pokyn, aby vstoupil. Šokovalo ho, jak Alexův byt dokonale odhadl. Hlavně knihovnu. Celé dvě stěny vyskládané knihami od podlahy až ke stropu. Bralo to dech. Snažit se udržet spodní čelist v rozumné poloze.
„Dáš si instantní a bez cukru?"
„Jo... Ano."
„Udělej jeden vývar z ponožek a pro mě pořádný kafe," zavelel Alex do vedlejší místnosti.
„Jasný, hned to bude," zazněla z kuchyně odpověď v barytonu.
Sid v tu chvíli málem zapadl pod gauč, na který se zrovna posadil. Vlastní puls mu zaduněl v hlavě. V duchu si začal opakovat: „Hlavně se chovej normálně!"
Snažil se, ale stejně cítil, jak na něm je šok znát. Začal rychle chválit knihovnu, aby odvedl pozornost. Alex se k ní okamžitě vrhl a vychloubal se vzácnými kousky. Jenže to už do pokoje vcházel chlápek s tácem. Byl naboso. Na sobě rozepnutou košili, pod ní nic. Položil tác na stůl a posadil se naproti. Další čeho si tak Sid všiml, byly záblesky odražené jeho náušnicí.
„Čau, jsem Chris," představil se a házel jeden divný pohled za druhým. Sidův sen se stal noční můrou. Odfiltrovat toho chlapa z výhledu na knihovnu nebylo možné. V jednu chvíli měl dokonce dojem, že si přímo před ním přerovnává nádobíčko. Sklonit pohled a potvrdit si svou domněnku, ale nenacházel odvahu. Nedokázal udržet myšlenku, všechno v něm jenom vřískalo: „Neee!!!"
Alex mezitím objevil Jindřicha VI.
„Neříkal jsi, žes' to měl na konkurzu?" zeptal se a položil před Sida zažloutlý svazek. Sid knihu popadl a začal v ní listovat, aby se nemusel dívat na Chrise.
„Konkurz? Jo, tenhle konkurz! Ano, to je asi ono. Měli jsme se naučit jednu pasáž. “
„Z jaké části?"
„Části? To má části? Netuším, z které."
„Představ si, má to části, a aby to nebylo jednoduchý, tak i těch Jindřichů je víc. Odlišují se, tak tomu vážně neuvěříš, číslem!" utahoval si z něj Alex. Sid nevěděl co říct, připadal si hloupě.
„Tohle nikdo normální neví, Alexi. Já třeba netuším, o čem je řeč, a vedu spokojený život i tak," zlehčoval situaci Chris. Oba se mu za to odvděčili jízlivým pohledem. Sid pak dostal ještě několikrát najevo, jaký je nedouk. Přemáhal se, aby kávu nevypil na ex. Kdyby měl v ruce hrnek s ropou, nevšiml by si. Zato Alex se na tekutinu zatvářil podezřívavě a po prvním doušku prohlásil:
„Co tohle jako je?"
„Dělal jsem ji podle návodu. U mě chybka nebude," ohlásil Chris a spiklenecky pomrkával na Sida. Ten zahanbeně koukal na dno šálku.
„Jsem si asi vzal tvoje, promiň!"
Pocity se mu smísily v ambivalenci trapnosti s úlevou, protože Chris se slovy: „Udělám jinou," zmizel za dveřmi.
Sid dopil extra silnou kávičku, omluvil se za nečekanou návštěvu a vystřelil, jak rychle to šlo. Dřív než odešel, ještě postřehl, jak Chris sahá Alexovi na rameno. Zhnusením se až oklepal. Jak absolvoval zpáteční cestu neměl tušení, vysvobodil ho až spánek.

Na rozdíl od Sida Chris nikam nespěchal. Ráno vyšel z koupelny, zrovna když se Alex chystal do práce.
„To mi vážně nechybí, chodit makat i o víkendu. Ale na ten váš seriálek se pokoukám,“ prohodil a demonstrativně se uvelebil zpátky do postele.
„Co na Lovci démonů potřebuješ vidět? Je to pro jinou věkovou kategorii, i když tobě by se to vlastně líbit mohlo...“
Chris se tím nenechal vykolejit: „Ten junák, co tu byl včera, tam hraje, ne?"
„Jo. Je můj úhlavní nepřítel."
„A jmenuje se Lord Sildenafil?" chechtal se Chris a hodil po Alexovi ručník. Ten svůj cíl minul a zastavil se až o křeslo. Alex se zamračil: „Nemám na to, abych tohle komentoval. Než odejdeš, ukliď a hlavně zamkni!"
Ve skutečnosti ho tím Chris ale celkem pobavil. Při stopce na semaforech o tom tak horečně uvažoval, že ho na zelenou upozornit až klakson dodávky stojící za ním. Včera mu totiž neuniklo, jak svou orientací Sida rozhodil. Tomu, jak se to před ním pokoušel maskovat, se musel až smát.
„Můžeme ho potrápit," naváděl ho hned Ansuz a složitě přemlouvat věru nemusel. Alexova představivost se toulala k místům, kam slunce obvykle nesvítí, když mu Sid dělal společnost, celkem často. Nejednou se načapal u úvah na téma: kolik má tohle dítě asi zkušeností. Pokaždé se ale zas rychle propleskl, protože neměl rád slintaly. Teď si ovšem našel záminku a okamžitě začal měnit celý scénář. S Ansuzem se bavili už jen představou Sidova pohledu, až si ho bude číst.
***
Záblesky Chrisovy náušnice Sida pronásledovaly, kdykoli mu přišlo na mysl cokoli společného s Alexem. Měl problém dělat, že se nic nestalo. Na Alexovi si začal všímal zvláštních věcí; například vůně chypré. Podobný parfém znal, protože ho používal spolužák, který ho bral otčímovi. Na něm to ale vůbec nevonělo, spíš tím zdatně odháněl hmyz. Alex musel přece vonět vždycky, nebo ne? Ženské, vlastně „chlapi“z toho určitě šílí.
Přes týden spolu začali točit záběry, co neměly daleko k softpornu. Každá podobná chvíle s Alexem v něm zvířila myšlenky, o které nestál. Naštěstí byl podle kalendáře pátek a v sobotu měli začínat s natáčení až odpoledne. Byl čas jít se bavit. Sid se moc těšil, jak hodí všechno za hlavu. Hlavně chtěl na pár hodin zapomenout na Alexe a buzíka Chrise a jeho významné pohledy. Jenže zrovna dnes, kdy by si rostoucí popularitu seriálu skutečně rád užil, skončil v zastrčeném baru. Kolegové totiž chodili už jen do podobných podniků, aby měli klid. Jít někam na blind se mu nechtělo. Říkal si, že drink může dát tady, pokecá si s nimi, a jinam vyrazí třeba až později. Zábava se ale moc nerozjížděla a znuděný Sid zdatně upíjel. Po pár pivech nevydržel a svěřil se:
„Zjistil jsem o Alexovi... myslím McLeana od nás, že je na chlapy!"
Nikoho tím nepřekvapil. Byl asi úplně poslední, kdo to nevěděl. Silvie se vychloubala:
„O tom vím už léta. Kdysi na něj kamarádka chtěla číslo. Šla jsem za ním, jestli mi ho nedá a on na to: klidně, ale paní na uklízení mám. Dobrý, že?" zasmála se sama. Kluci jeho drsnovtipné hlášky nesnášeli. Ona je prostě neznala tak, jak je znali oni. Navíc jim Silvie trochu zalhala; to číslo chtěla pro sebe.
„Víš to léta? Kolik ti vlastně je, Silvi?" vyzvídal Rob. Silvie neodpověděla, jen se usmála, dopila skleničku a šla si "přepudrovat nos", jak vždycky říkala, když šla na záchod. Kluci se potom zmínili, že ho semtam s někým potkali a došlo jim to. Jeden popsal vysokého urostlého bruneta. Druhý tvrdil:
„Jeho starej rozhodně není brunet, spíš nazrzlej blonďák. Nejsem barvoslepej. A tak moc velkej, jak říkáš, taky nebyl!"
„Neměl zlatou naušnici, kroužek?" ptal se Sid. Jenže žádné náušnice si nikdo nevšiml. Z toho mu plynulo, že měl Alex milenců několik. Debata se ale přesunula k novým posilám na pracovišti. Měly totiž dorazit co nevidět. Sid si teď až bolestně uvědomil, jak moc ho Chris konsternoval. Na place totiž nikoho nového ani nezaregistroval.
„Ahoj, dáš panáka? Musím si tě totiž předcházet, když jsi můj vůdce," zazubil se na něj surfař z Pobřežní hlídky, který se tu zčistajasna objevil. Díval se stejně jako ten, koho se snažil vymazat z paměti. Když si surfař všiml nechápavého pohledu, odpověděl na nevyřčenou otázku.
„Jsem Mike Plant, budu hrát tvůj novej support - Dana." Sid měl pocit, že schytal přes palici ránu pomyslným surfovacím prknem.
„Aha... tak to je vážně super!"
Věta zazněla upřímnou ironií. Mikea tím nemile překvapil. Naštěstí byl Silvií informován, že je zvláštně uzavřená povaha, co mu kolem krku hned nepadne.
„Tak co si dáš?" opakoval a otočil se k baru.
„Nezlob se, ale nic. Nějak mi to nesedlo. Radši půjdu," zahuhlal. Nedbal přemlouvání Silvie, nechal na stole peníze a šel. Cestou k ubikacím děkoval vyšší síle, že nemají společné sprchy. Asi trpí paranoidní homofóbií. Jestli to nepřejde, aby si došel za cvokařem.
Z přehnaně přátelského Mikea mu bylo zvláštně pořád. Alex byl sice teplej určitě, ale nikdy se mu nezdálo, že by ho balil. Nebo si prostě nevšiml? Ne, určitě ne a možná i Planta podezřívá neprávem. Ten kluk prostě působí přihřátě už jen tím, jak urputně se snaží na něj udělat správný dojem. Nejen jemu nesedl. S Alexem se hned zkraje nepohodli. Slovní přestřelky visely ve vzduchu a v záři reflektorů začalo být pořádně dusno.
„Já překrucuju? Ty jsi ten, který říká, že na kontextu nezáleží! Pak pokud něco nevíš a hodí se ti otočit odpověď tak, aby se ti zrovna šikla, neváháš. Ale když zjistíš, že odpověď je opačná, než by sis přál, překrucuju já!" rozléhalo se halou, když se Mike snažil vyjádřit, co se mu nezdá na kolegově chování.
„Trochu jsi ztratil nit, pokud vůbec kdy existovala. Jdi se uklidnit a přestaň tu vřeštit," dal mu Alex k.o. Ze Sidova pohledu měl sice převahu, ale obdivoval i snahu mu odporovat. Přišlo mu legrační, jak by to těm dvěma spolu slušelo. Oba se zdáli až nadpřirozeně hezcí, k tomu optické protiklady, prostě dokonalé duo! Předstíral nevšímavost, ale občas taktak zahnal erupce smíchu.
Když potom během volna odjel domů, lenošil a nechal se mámou obskakovat. Dostala ho jen do obchoďáku. Ve chvíli, kdy si prohlížela kabelky, jí zmizel za regály a vozíkem málem srazil bývalého spolužáka.
„Není tohle ta naše slavná filmová hvězda?“
„Prej filmová hvězda...“
„Jaký to tam je? Povídej.“
„Jde to až na tu halda buzen. Mám strach, že brzo zteplám taky," vyhrkl a začal se smát, jenže jeho smích nešel od srdce, do veselosti měl daleko, blížil se spíš neovladatelnému afektu šílence.
***
Alex ještě nikoho programově nesváděl. Teorii si ale načetl a k tomu měl Ansuze a přirozený talent.
Do diáře si napsal postup v bodové osnově. Sám byl zvědavý, jestli zabere. Začal drahým parfémem a komplimenty se hrnuly ze všech stran. Nebylo možné, aby si Sid nevšiml, leda že by vypečeně trpěl anosmií. Druhý bod tedy mohl následovat:
„Můžeš mi to rozepnout a poškrábat mě?"
Když tuhle větu vyslovil, chtěl Sid věřit, že jen špatně slyší. Nezmohl se na slovo a nechápavě zíral. Alex zatím došel až k němu.
„Rychle!"
Sid se rozhlédl. Nikdo jiný v dohledu. Neviděl možnost odkázat ho jinam. Přemýšlel, proč je mu to tak proti srsti. Kdyby tamto o něm nevěděl, za nic divného by to nejspíš nepovažoval. Měl mu snad říct, že na něj nesáhne, protože je teplouš? Snažil se uklidnit, přesto se mu třásly ruce a nedařilo se mu rozepnout zip na kostýmu. Alex jeho neohrabanost nekomentoval. Svlékl se do půl těla a pak ho směroval od jedné lopatky ke druhé. Pohupoval se a určoval mu, kde přitlačit. Za minutu bylo po všem.
„Dík, máš to u mě!" řekl, když se opět navlékal do kostýmu. Poprvé, za dobu co se znali, si Sid vysloužil poděkování a úsměv. Podvědomí se na něm projevilo v noci. Zdál se mu sen o starém dubu, uprostřed krajiny zalité sluncem. Statné větve plné pěvců splývaly s oblohou. Nádhernější strom nikdy neviděl. Zamířil přímo k němu. Čím víc se blížil, tím se cítil šťastnější. Jako by tušil, že ho strom k sobě volá. Ve snu mu to divné nepřišlo, spíš přirozené a správné. Došel až k dubu. Musel se ho dotknout. Kůra se pod doteky jeho dlaně začala drolit. Nevadilo to, protože odhalovala hebké, tvrdé dřevo. Tu vůni jako by odněkud znal. Jeho prsty se kmenu nemohly nabažit. Každý dotyk na něm zanechával narůžovělé rýhy. Kde to už viděl? Vtom pochopil. Tohle není dřevo, ale kůže. Neobjímá dub, ale Alexe. Měl hlavu opřenou o jeho rameno a s přimhouřenýma očima sledoval ten nadpozemsky krásný profil. Probudil se z leknutí. Byl uřícený, vyděšený a vzrušený. Bál se znovu usnout. Raději vstal, aby rozchodil erekci, o kterou se neprosil, a do rána pak seděl u počítače.
Během dalších dnů se snažil s Alexem potkávat co nejmíň. Pak mu došlo, že je to nejen hloupé ale hlavně dlouhodobě neúnosné. Jeden divný sen přece gaye ještě z nikoho nedělá. Nejdřív ho napadlo, že by si měl urychleně hledat holku. Potom si to rozmyslel. Nechtěl to s rychlostí zas přehánět. Neměl potřebu dokazovat si, že není přihřátej. Kdo není, si na holce přece nic dokazovat nemusí.
Než se stačil uklidnit, vehnal ho scénář přímo do Ansuzovy náruče. Cítil, jak mu Alex dýchá na zátylek, a scénu tak kazil a kazil. Alex, který by se jindy rozčiloval, se zdál až nepochopitelně klidný. Sid dostal pocit, že si tuhle část vyloženě užívá.
„Stop! Necháme to na zítra," zabrblal Potatis po dalším zkaženém záběru.
„Dotočíme všechno dneska. Příští bude dobrá. Dej nám minutu!" vetoval ho Alex.
Posunky naznačil, aby ho Sid následoval na slovíčko. Ten za ním poslušně odkráčel až za kulisy. Alex se náhle otočil a nečekaný polibek Sidovi násilím rozevřel čelisti. Bolelo to. Bolestivé bylo i objetí. Po vteřinové paralýze ho Sid stejně surově odstrčil. Líbačku si střihl v životě zatím jen dvakrát. Obě byly hrozné, ale takhle moc hrozné ne. Chtěl křičet, jednu mu vrazit a zvracet v libovolném pořadí, nejlépe všechno najednou. Když s vyčítavým pohledem žádal vysvětlení, Alex se mu vysmál.
„Toho ses bál? Teď to máš za sebou a koukej se soustředit!" řekl mu a zamířil zpět před kameru. Jeho léčebná metoda zaznamenala úspěch a další, byla opravdu dobrá, jak slíbil. Mohl si odškrtnout třetí bod ze seznamu. Nečekal, že mu projde tak hladce. Tahle hra ho začínala neskutečně bavit.
Sid cítil jeho sliny ještě dlouho potom, co se je pokoušel vypláchnout. Dostal vztek a nehodlal se s Alexem mimo záběry vídat. Najednou mu díky tomu zbývalo moře volného času. I přes svou podezíravost se začal o přestávkách bavit s Mikem. Trochu z nudy ale hlavně Alexovi natruc. Brzy zjistil, že Mike je sice prudký, ale jinak rozumný a mají si co říct. Sid uvítal i pozvání od kolegů zajít si znovu někam posedět. Kdyby se ho Silvie s Jasonem nezeptali první, propůjčil by se k tomu sám. Místo rozptýlení ale opět narazil. U baru vysedával Alex v doprovodu jednoho ze svých „kamarádů“. Sidovi to nedalo a po očku je sledoval. Bylo mu z nich zvláštním způsobem úzko. Třeba tohle Alex ví a dělá mu to schválně, stejně jako to s tím polibkem. Moc dobře věděl, kam dnes míří. Ale proč? Ne, je to blbá náhoda, nic víc, řekl si nakonec. To ještě netušil, že se to samé bude opakovat i další večer. Tentokrát seděl Alex u baru sám a nad skleničkou si cosi zapisoval do diáře. Sid si začal namlouvat, že ho opravdu sleduje, a dokonce i svým prazvláštním způsobem svádí.
„Nechceš jít k nám, Alexi?" zvala ho Silvie ke stolu. Zdvořile odmítl a kromě ní si všichni oddychli. I oni, hlavně Mike, považovali jeho opětovnou přítomnost za dost zvláštní náhodu.
„Dva večery, kdy si vyjdem, dvě putyky... nás snad stopuje," šťouchl do Sida loktem. Ten mu neodpověděl. Cítil jak v něm roste tíseň. Byl si naprosto jistý, že tu Alex dřepí kvůli němu.
„Určitě si tam dělá čárky, kolik toho kdo vypil, aby mohl zítra buzerovat!" komentoval situaci Rob.
Kéž by! napadlo Sida a zakabonil se. Vtom mu zaklepala na rameno Silvie.
„Hele, já vím, ty toho normálně moc nenamluvíš. Nevidím do tebe, ale už včera ses mi zdál dost přešlej. Není ti něco?" ptala se tiše, aby je ostatní neslyšeli.
„Není mi nic, jsem jen unavenej. Moc práce."
Když má někdo divný problémy, dají se těžko někomu vyprávět, pomyslel si a snažil se tvářit veseleji. Úlevu našel až s odchodem Alexe. Jen co za ním klaply dveře, ožil celý stůl.
„Konečně! Asi se mu nedostavil frajer objednaný na sobotu. Nechal si tak uniknout jedinečnou příležitost udělat ze sebe bezduchou matračku pro našeho gay nadsamce," glosoval Rob.
„Vidím, že máme na jeho vztahy stejný pohled," smál se Mike. „Kdo si teď dá něco ostřejšího? Vypadáš, že to potřebuješ, Side."
„Spíš měl ten frajer těžkou dopravní nehodu. Tomu bych věřila víc, než že si rande s ním nechal ujít dobrovolně, " zazněl spolu s typickým chichotem i názor Silvie.
Sid přijal Mikeovo pozvání na panáka s povděkem, na druhého také, pak je otočil. Přidali se i ostatní a runda střídala rundu. Silvie odpadla první. Rob se jí nabídl jako doprovod. Zůstali tedy popíjet čtyři. Sid, který takové množství alkoholu nikdy předtím nevypil, dostal potřebu rozptýlit své obavy do terénu.
„Měl tu někdo z vás něco s klukem?" vyřkl. Hned by rád otázku stáhl zpět, jenže Rubikon byl překročen.
„Já ne, ale v zásadě proti nic nemám. Možná bych to i jednou zkusil," odpověděl Jason upřímně. Sidovi se zdálo, jako by se na něj vyzývavě podíval. Druhý hoch vyprávěl dlouze, naštěstí i dost barvitě, historku o spolužákovi. Jak se pod vlivem líbali a nebýt vyrušeni mladším sourozencem, těžko soudit u čeho by skončili. Mike se během jeho příběhu houpal na židli a kousal nervózně do spodního rtu. Pak položil karty. Bez obalu se přiznal. Byl na kluky! S jedním prý chodil, a měl zkušenosti ve všem standardním.
„A ty?" zeptal se Sida Jason.
„Ne, já ne! Netuším, proč jsem se ptal. Je to každýho věc...," snažil se obrátit list. Jeho společníky to žel zaujalo a vyptávali se Mikea na podrobnosti. Téma změnili, až když dal najevo, že víc z něj nedostanou.
„Se třeba zlobte, ale tohle vám líčit nebudu. Se mrkněte na nějaký video!" smál se. Sid byl rád, že je utnul, protože o tyhle informace nestál. O půlnoci podnik zavíral. Venku mrholilo. Neonové světlo poutače nad nimi se v mlze rozpíjelo do postranních uliček. Zůstali postávat před vchodem. Vrávorali, přesto hlučně plánovali, kam pokračovat. Pod Sidem se houpal chodník, nebyl schopný zaostřit a navštívit kulturní zařízení v podobě poloprázdné diskotéky neměl náladu.
„Mám dost. Jdu spát," oznámil.
I Mike si najednou další flámování rozmyslel a bez ptaní se k němu přidal. Sid by šel raději sám. Na hovor se necítil a Mikeovy pokusy o konverzaci ho otravovaly.
„Zastav, prosím!" řekl Mike a poblíž liduprázdné zastávky ho chytil za rukáv.
„Proč?"
„Jsi zajímavej a krásnej, víš?" pronesl Mike. Jeho hlas se chvěl. Pokusil se Sida zaseklého kdesi v časoprostoru obejmout.
„Pusť mě! Slyšíš!" vyrazil ze sebe, když se znovu probral. Mike začal přeskakovat mezi podrážděnými a zklamanými tóny: „Myslel jsem, že o tom přemýšlíš, když jsi měl tamtu otázku!"
Sid se mu vytrhl a začal couvat.
„Tak jsi to blbě pochopil. A vůbec si fandíš a jsi dost vztahovačnej, jestli tě napadlo, že jsem se ptal kvůli tobě. Ptal jsem se jen tak, nic jsem nemyslel! Teď mě nech, chci být sám. Stejně bydlíš na jiný straně a nemáš důvod tahnout se se mnou!"
„Jak chceš, asi půjdu ještě za klukama."
„Jdi. Jason by si něco zkusil, říkal!" vyštěkl do noci a otočil se ve směru cesty.
***
Po inscenaci nezdařeného rande, šel Alex domů, spát se ovšem nechystal. Dle scénáře si dopřál dlouhý pobyt ve sprše, připravil šálek oolongu a otevřel knihu. Jenže se moc nezačetl. Knihu zas odložil, zhasl, spustil plátno a vybral si film. Ani ten příliš nevnímal. Každých deset a později co pět minut prošel setmělým domem. Byl jako dítě u vánočního stromku. Oči mu zářily, když snil, jak trhá obal na vytoužené hračce. Působilo to sice nereálně, ale on jednoduše věřit chtěl. Démon nikdy nelhal a co prorokoval, se plnilo do puntíku. Jen to, k čemu se tentokrát zavázal, se mu zdálo být až příliš. Snažil se Anzuse přemluvit: „Co kdyby to bylo  takhle... "
„Musí to zůstat podle pravidel, Alexi. Buď se jich drž, nebo si dělej, co chceš... Sám!"
Mezitím se venku rozpršelo. Sid se klepal zimou, vzteky, a alkohol tomu nasazoval korunu.
„Čeho se bojíš?" vykřikl do ticha a zastavil se.
„Před čím utíkáš? Před ním?" povídal značce zakazující zastavení, pak oběma rukama stiskl její sloupek, opřel se o něj čelem a pokračoval: „Dolejzal jsi za ním a teď se divíš?" uhodil do tyče hlavou, až se otřásla. Ochromila ho bolest a zrak mu zastřely slzy.
„Vždyť je logický, že tě chce obtáhnout. Pořád někdo chce; spolužačky, Mike, možná Jason... Proč vadí on? Z čeho máš strach? To není o něm! Můžeš to tady zabalit a stejně nic nevyřešíš. On si to taky nevybral ... stejně jako ty... On je Artuš, Merlin, Ginevra a ty jen předvádíš pokus o seppuku piktogramem pro řidiče, pitomej Lancelote!"
Točila se mu hlava. Zaklonil ji a vnímal ledové kapky, co mu po tuctech přistávaly na tvář.
„Nenávidím tě! Nechci! Proklínám tě Alexandře McLeane!" vykřikl zoufale a znovu čelem udeřil do sloupku. Vybledlé značení se po téhle ráně pootočilo. Siluetu rytíře u kříže ozářil blesk spojující v dálce zemi s oblohou a zahřmělo. Sid pomalu vstal. Oblečení se na něm dalo ždímat, ale to bylo to poslední, co ho zajímalo. Vzpomněl si, že Alex odcházel bez doprovodu.
„Musíš být doma sám!" zazněl do deště jeho imperativ, než znovu zanechal zákazovou značku tichu v dálce za sebou. Soustředil se, aby vybral co nejkratší cestu. Zrychloval kroky, až přešel do běhu a běžel tak dlouho, dokud ho na okamžik nezbrzdila zamčená brána před dvorem Alexovy vily. Přeskočil ji, zakopl o schod a cosi shodil dolů z verandy. Než přitiskl prst na zvonek, stačil vzbudit všechny psy v sousedství. Alex uvnitř všechno slyšel, ale nemohl tomu pořád uvěřit, vstal z křesla a pomalu jako ve snách vyhlédl z okna. Postava u dveří odpovídala. Koutky úst se mu rozjely do úsměvu. Nechal Sida vyzvánět ještě minut a až potom otevřel. Na uvítanou nasadil otrávený výraz číslo tři; ten nejotrávenější, který uměl.
„Co tu chceš? Připadá ti normální budit někoho uprostřed noci?" Sid neodpověděl a natlačil se do chodby.
„Co si myslíš, že děláš?" zívl Alex a protáhl se.
„Jdu za tebou, protože mi stejně nedáš pokoj."
Takový tón od něj Alex ještě neslyšel. Takhle ho neznal, ale zatraceně se mu zamlouval.
„Cooo?" napřímil se a upřel na něj pohled baziliška.
„Nedělej, že nevíš. Ten francouzák, neustále provokuješ. Vyhrál jsi. Jsem tu!"
„Jsi jak dělo a vůbec netuším, co meleš. Jestli máš pocit, že něco zkouším, tak jsi mimo, chlapečku. Já to nemám zapotřebí." Alex mlžit s klidem Jamese Bonda. Určitě by strčil do kapsy od županu i Seana Conneryho. Sid začal mít vztek. Tohle přece nemůže McLean myslet vážně. Co to na něj hraje za divadlo?
„Nelži!"
„Jdi se vyspat a já si budu myslet, že se mi něco zdálo," navrhl mu Alex rozumné řešení. Ta věta doplněná výrazem soucitu Sida vytočila nadoraz.
„Nejdu už nikam! Rozumíš?"
 Tyhle jeho hry. Teď bude předstírat, že nemá zájem. S ním je marný diskutovat, pomyslel si a přitlačil ho ke zdi. Moc to neodhadl, Alex měl větší sílu. Odstrčil ho a vrazil mu takovou, až se poroučel k podlaze. Viděl rozmazaně. Znovu neměl daleko k pláči. Otočil se proto tak, aby to na něm Alex nepoznal. Zatnul pěsti a snažil se mluvit co nejvíc vážně a zřetelně. Jeho projev zněl jako předčítaní ze slabikáře:
„Poslouchej, Mc-Le-a-ne! Buď teď necháš šaškáen a vyspíš se se mnou, nebo já se vyseru na tvýho zasranýho Lovce démonů. A neboj se, že bych nereferoval, že kvůli tobě, protože jsi sadistickej teplouš, co ho rajcuje ostatní ponižovat!" Až na jeho přerývaný dech pak zavládlo hrobové ticho.
„A je přesně tam, kde jsme ho chtěli!" smál se tomu Ansuz a Alex měl co dělat, aby zachoval poker face. Snažil se znít rezignovaně:
„Ok. Půjdem aspoň do postele, nebo dává mladý pán přednost rohožce? Nemám tucha, co je zrovna trendy."
„Fajn,“ kývl Sid a nechal se odvést. V tlumeném světle ložnice spatřil ladně úsporný pohyb, jimž Alex odložil župan. Pro efekt si všechno dokonale nacvičil. Na posteli neopomněl rozhodit deky, dokonce i vytlačil důlek do polštáře. Takový detail si mohl odpustit. Sid se nerozhlížel; nic jiného než jeho ani neviděl. Zapomněl i na vztek. Najednou se ocitl jiném světě. Ve snu, který začal být živý a skutečný.
„Hejbni. Rád bych se ještě vyspal," prohodil Alex, aby ho probral z vytržení a Sid si uvědomil, že by nebylo od věci si také trochu odložit. Během svlékání mokrých nohavic se mu podařilo upadnout. Alex vyprskl smíchy a i zbytek si striptýzu si náležitě užíval. K tomu ještě vyrukoval s věcným dotazem: „Už jsi to dělal aspoň se ženskou?"
„Ne."
„Výborně, tak to bude dneska ještě sranda!" prohlásil, opřel se o čelo postele a ruce zkřížil za hlavu tak, aby na něm nebylo nic k přehlédnutí, pak pokračoval ve výslechu a škodolibě se bavil.
„Co vlastně chceš? Mám jako píchat já tebe? Ty mě? Verzatilně?"
Sid neodpověděl. Jedním pohybem překoval vzdálenost, která je dělila. Přitiskl se k němu, jak mohl a polibky vyjádřil, co neuměl formulovat. Bylo mu fuk, kdo koho co má, nebo nemá. Prošel by peklem a strpěl všechnu bolest i ponížení, jaké si dokázal představit. Stačilo mu vědomí, že Alex jeho doteky opětuje. Ten se přitom ani nepohnul, ruce měl stále za hlavou, ale Sid cítil, že “ve skutečnosti“ ho svírá v náručí. Snažil se užít si a pamatovat každý okamžik ze strachu, že víc příležitostí nedostane. Fyzicky vinou etanolu vlastně nic moc necítil. To bylo ovšem poslední, co ho zajímalo. Měl Alexe na chvíli pro sebe a byl mu rovnocenný. Alex se sice snažil dělat dojem, že se duchem odstěhoval meditovat do Tibetu, ale Sid si byl jistý, že to hraje. Pravda se zrcadlila v temných hladinách jeho očí, ať se ji snažil ukrýt jakkoliv hluboko.
Alex nikdy neměl roli, pro kterou by nasadil tolik sebezapření. Jeho postel pamatovala hodně, ale Sid byl tak srandovně vyjevený až ho dojímal. A vůbec, bylo to prostě jiné. Těžko by definoval v čem, jenže bylo. Když už neměl dovoleno být milý, jak slíbil Ansuzovi, snažil se aspoň o vizuál, aby měl tenhle praštěnej kluk trochu hezký zážitek.
„Stačilo? Už bys mohl jít," nechal se slyšet nad ránem. Venku zrovna svítalo a po noční bouřce nebylo památky.
„Už se mi nikam nechce, ale dám si sprchu," odpověděl Sid. Odmítal se vzdát jeho blízkosti. Nejradši by neodešel nikdy a Alexe k posteli přivázal, jenže i kdyby na to měl vhodný provaz a sílu, co potom? Někdo venku by je stejně začal brzo postrádat...
„Jistě! Nezapomeň si vyčistit zuby mým kartáčkem... Nemám chuť se dohadovat, dělej si, co chceš!" mumlal Alex do polštáře a ukazoval, kde hledat koupelnu. Až pod proudem vody si Sid pořádně uvědomil, co právě udělal: Co když to Alex fakt nehrál? Pokud opravdu neměl zájem, dalo by se to klasifikovat jako vydírání, sexuální nátlak... možná i znásilnění! Jeho chovaní bylo mimo společenské konvence i v případě, že měl pravdu. Strašně rád by se Alexovi omluvil. Rychle se zabalil do osušky a vyběhl z koupelny, jenže Alex spal. Omluvy holt musí počkat, řekl si, natáhl se vedle něj a usnul taky.
***
Když otevřel oči, netušil, kde je. Vzápětí se mu rozsvítilo. Je v Alexově posteli, ale on vedle už neleží. Rozhlédl se po pokoji, pak vstal a prošel celý byt. Za jiných okolností by si tuhle inspekci užil. Každá místnost jako by vypadla z katalogu „Praktičnost & nekompromisní elegance“. Jenže on pátral po jediném a nenacházel. Hlavu měl jako střep. Co to k čertu vyvedl a proč vlastně? Bude to muset vysvětlit, ale jak, když to sám nechápe. Jak daleko vlastně leží hranice jeho viny a je víc pachatel, nebo oběť?
„Kruci!"
Došlo mu, že Alex odjel do práce. Včera si usmyslel, že stihne do uzávěrky přetočit čtyři scény s upravenými dialogy; zatracenej perfekcionista!
„Sakra!"
Snad mu odpustí. Měl o něm tak krásný, živý sen. Alex ho v něm políbil a usmál se. Možná to nebyl sen... Znovu a znovu si ten okamžik přehrával. Sesbíral přitom ze země zmačkané, vlhké svršky a navlékl si je. Potom si uvědomil, že přemýšlí nad tím, jestli o něj Alex stojí. Tohle zjištění bylo horší než to, co vyvedl před pár hodinami. Nešlo mu o to okusit odříkaný krajíc. Ostatně ho s jiným pečivem stejně nemohl porovnat. Důvod, proč nechtěl Mikea a přišel sem za Alexem, ten důvod, proč je mu zle strachy, je prostý. Zamiloval se! To je ono.
„Do pr... Pane Bože, proč?" zabořil tvář do dlaní a posadil se zpátky do postele. Pár minut mu trvalo, než to vydýchal. Zamilovanost si představoval jinak. Takhle ji v těch máminých červených knihovnách nevídal. A že jich byl nucen něco nasledovat. Prej motýli v břiše... Blbost! To krysy mu prohlodávají vnitřnosti. Soudě dle pobolívání v jistých partiích, se dalo dokonce odhadnout, kudy se dostaly dovnitř. On musí být magor. Zblbnout do chlapa a k tomu do takového, co o něj nestojí. A kdyby jen nestál... pro Alexe je míň než nic. Dost! Musí se soustředit na lepší stránku věci. Když použije zamilovanost na svou obhajobu, Alex snad porozumí, proč ho přišel uprostřed noci terorizovat. Bylo by naivní věřit, že on to cítí podobně. Alex není takovej blbeček. Ale měl by se přiznat, že provokoval.

Na plac se mu podařilo přivléct se až po poledni. Alex zrovna stál před kamerou a předváděl svůj standardně perfektní výkon. Nikde ani známka únavy. Sid hltal každý jeho pohyb, jako by ho neznal. Vlastně ho viděl svým způsobem poprvé. Začalo mu být vedro. Dýchal pusou, aby se nesložil.
„Můžeš mi prominout, prosím," vyrušil ho Mike. Sid sebou trhl. Rychle mu docházelo, že to taky nemá snadný. Určitě neplánoval všem tady na ostro vyklopit, že je teplej.
„Nic se nestalo. Nemám ani co odpouštět. Já se omlouvám, že jsem byl protivnej."
„Uff... myslel jsem, že se mnou nebudeš  už chtít mluvit."
„Netrap se, i já to přehnal," uzavřel to Sid a otočil se k reflektorům. Mike mluvil dál, ale odpovědí na cokoli bylo už jen: „Hmm."
„Fakt se nezlobíš?" zeptal se znovu.
„Hmm."
Bylo mu to podezřelé. Postavil si do rohu skládací židli, sedl si na ní a v rukou podepřené hlavě mu to šrotovalo na maximální výkon. Zvláštní mu přišlo i to, že mu Sid dopoledne neotvíral a měl vypnutý telefon. Teď má navíc oblečení ze včerejška, což se takovým slušňákům nepodobá. Mikea napadlo několik tezí. Jedna se zdála až neskutečně šílená a právě tím vyvstávala. Cosi mu radilo neptat se na noc v nonstopu, ani na únos marťany. Včerejší dotaz a konjunce s McLeanem... záhadně zmateného Sida prostě nepustí z dohledu.
Sid zatím čekal. Krutý čas měnil vteřiny na eony. Vydržet déle než do Alexovy pauzy na kafe by nepřežil. V duchu požehnal té kofeinové závislosti. Konečně nastala jeho chvíle. Slova hledal hodiny, stejně to nepomohlo:
„Nevím, jak se omluvit, ale zamiloval jsem se do tebe. Sám jsem o to nestál. Asi mi z toho včera přeskočilo. Nechtěl jsem... promiň. Já netušil, že jsem... Je toho na mě moc. Netuším, co dál říct... ale tys mě provokoval. Nevykládej, že to není pravda."
Alexe jeho vágní věty hřály víc než plácání po rameni od Potatise.
„Nikdy jsem tě neprovokoval. Nevím, co tím myslíš, ale odpouštím ti. Zas tak k nepřežití to nebylo," chechtal se. „Blbost občas udělá každej. Jestli to je všechno, cos... "
„A... ale v tom baru jsi... a...," skočil mu do řeči.
„Říkám ti, že jsem na tebe nic nezkoušel. Jasný?"
Sid to nemohl odkývat, protože tomu nevěřil. Mlčky stál a zíral kamsi před sebe. Alex chvíli čekal, jestli dá najevo, že jeho tvrzení bere na vědomí. Pak pokrčil rameny, zanechal Sida osudu a odkráčel za Potatisem. Až skončí natáčení, tak se k tomu přizná a možná mu ukáže i svůj diář. Teď ne. Ansuz nestojí o to, aby je otravoval.
***
Většinu stěn v hale nahrazovala překližka. Výhoda tkvěla ve variabilitě a rychlosti přestavby. Zápor byl v tom, jak snadno se soukromí mohlo stát iluzorním. Mike byl od začátku opřený za deskou improvizovaného bufetu a z rozhovoru mu neuniklo ani slovíčko. Akorát si všechno srovnal, když si všiml, že ze dveří vychází McLean. Mike před ním předstíral jakoby nic, prostě si tam jen tak náhodou stojí. Nemusel se namáhat ani s tímhle mimikry. Alex byl stejně zahleděný do sebe. Klidně by ho překročil.
„Debil!" prohodil Mike tiše, a hned jak Alex zmizel za rohem, se zdekoval, aby nenarazil na Sida. Ten by ho obejít bez povšimnutí nemusel. Uvědomil si, jak je důležité vymyslet neprůstřelnou lež. Běžně se takhle nechoval a kariéra utěšitele se mu zdála pod úroveň; jiná se však nenabízela. O lepší místo ho tak Alex připravil hned dvakrát. Mike dobře věděl, kdo stál za tím, že nedostal hlavní roli. Ale seriál vem čert, prioritu měl jinde. Ostatně, když už se snížil přijmout druhořadou roličku, jen aby Sida potkal, a dokonce i ke stalkingu… Rozhodl se hrát o všechno a hned odpoledne zašel Sida navštívit.
„Náhodou jsem zaslechl, co se stalo mezi tebou a McLeanem, když jsem šel do ledničky... ," spustil mezi futry. Sida sice napadlo, že lže, ale bylo mu to jedno. Měl se aspoň komu svěřit.
„Ser na něj! Je to do sebe zahleděnej čů... Střídá amanty častějc než fusekle a chová se k nim hůř než k onuci. Ať nějaký zájem má, nebo ne, stejně by tě jenom deptal," zapřisáhl ho Mike po zpovědi a dočkal se uznání: „Máš pravdu. Nebudu mu dělat kreténa. Má jich kolem sebe dost."
Jenže přestat být na povel zamilovaný žel nedokážu. Kéž by to šlo, říkal si Sid v duchu.
„Přečetl jsem kvůli němu komplet Jindřicha VI. i všechny ostatní Jindřichy," rozesmál se. Smích to byl tak hořký, že Shakespeare by k jeho replice připsal něco jako lebku, aby měl výstup větší grády. Lebky ale na cimře neměl a tak se s dalším výdechem aspoň dramaticky zadíval z okna.
Jsi bílou stranou rozumu, ó Plantagenete, a rudá krvácí, napadlo ho najednou a tak svůj monolog raději zakončil:
„Jsem prostě blbec!"
„Nejsi! Blbec je on." vyrazil ze sebe Mike a popošel až k němu. Když zdrceného Sida pohladil, nebránil se. Tohle vlastně čekal od samého začátku. Hned, když Mikea uviděl ve dveřích, měl jasno a neodsuzoval ho. Moc dobře si pamatoval, kam byl včera sám schopný zajít. Vlastně zrovna toužil být přesně takhle chtěný. Sice Alexem, ale není to jedno? Mike Plant byl stejně atraktivní jako ten psí čumák z rodu McLeanů.
Po hodiny trvajících dotecích a stovkách „ňuňu“ slovíček, se s ním nakonec i vyspal. Nechtělo se mu o tom přemýšlet. Došel pouze k závěru, že by nerad někomu ublížil. Proto sebral odvahu a opatrně mu řekl:
„Hele, já jen, abys to nechápal tak, že spolu chodíme, nebo něco podobnýho."
„Jasný, nejsem debil. Moc se neznáme a v palici máš stejně Alexe," usmál se Mike. „Ostatně o tomhle všem nemusí pochopitelně nikdo vědět," dodal.
Od té doby provozovali nezávazná setkání skoro denně, někdy i několikrát. Mike si dával sakra záležet a proto se jednalo o příjemný zabitý čas, nedávající prostor k zbožnému rozjímání nad McLeanem.
***
Alexovi začalo rychle docházet, že se v jeho hře něco zadrhlo. Čekal od Sida další vyznání a doprošování se, ale kde nic, tu nic. Dokonce ho Sid ani nesledoval a to by teoreticky měl. Přitom se před ním snažil vypadat naprosto famózně, což je dost vyčerpávající, když to máte vydržet celé týdny od rána do večera. Že by se ze Sida najednou stal tak skvělý herec a dokázal všechno maskovat, se mu nezdálo. Pátrat po tom víc do hloubky nemohl, na to měl moc práce. Stalo se totiž něco, co už nečekal.
„Alexi," vykřikoval Potatis halou, „hádej, kdo mi právě volal? To neuhodneš! Volal mi agent Marka Vinera. Chce si prej střihnout epizodku. Asi se mu po tobě stejskalo, darebákoj! "
Novinka se šířila rychlostí požáru ve vyprahlé stepi. Pro veleváženého hosta vznikla postava ztraceného bratra hlavního hrdiny. Líp se podoba Marka se Sidem využít nedala. Silvie, Vinerova velká fanynka, to všem s radostí oznamovala. Přitom se zmínila:
„Oni jsou se Sidem úplná Luisa a Lotka. Docela by mě zajímalo, jestli jméno Mark nedal hrdinovi nějaký vtipálek právě kvůli tomu."
To není špatná "dedukce", mínil Sid. Ten, kdo ho do seriálu obsadil, to nejspíš udělal právě proto. Samotného ho to napadlo už hrozně dávno. Vyptávat se mu ale přišlo pitomé a raději si to vůbec nepřipouštěl. Jak se jméno Viner skloňovalo ještě víc, svitlo mu, zda nešlo o dílo Alexe, který tu kecá do všeho.
„Třeba to mělo i další význam. Ten, kdo to spáchal, ať Alex, nebo někdo jinej, chtěl třeba cíleně upoutat mediální, nebo právě Vinerovu pozornost. Nevíš o tom náhodou něco?“ svěřoval Mikeovi navečer své domněnky. Ten měl povyku kolem Vinera plné zuby. V jeho očích představoval jednoho z těch, co měli víc štěstí než rozumu. Jinak si tu světovou proslulost neuměl vysvětlit. Jako herec nestál za nic, i filmy, díky nimž se vyšvihl, se povedly jenom shodou okolností. Od těch dob hrál jen cukrouše. Pořádnej herec by se za to styděl, jenže jemu to evidentně nedocházelo. Pomyšlení na kombo McLeana s Vinerem vyvolalo na Mikově obličeji kyselý výraz.
„Nechci o tom zjevu dnes poslouchat a o McLeanovi už vůbec!"
Na jakékoli zmínky o Alexovi už reagoval vyloženě alergicky a nejradši by ho vyslal raketoplánem na jednosměrnou misi ke Slunci.
„Zjevu?!" uvědomil si Sid, „vždyť já a Viner vypadáme skoro stejně?"
„Ne, nevypadáte! On je vykroucenina. Nedal bych moc za to, že si holí nohy... a k tomu musí bejt i hrozně easy."
„Myslíš?“
„Ty snad ne?“
„Třeba se jen nezdá.“
„V tom případě je to naprostý génius s dokonalou kamufláží!“
Oba se dali do smíchu.
***
V předvečer příjezdu Marka Vinera se už leckomu začalo rosit čelo a Silvii navíc i třást kolena. Rob se na to nevydržel dívat a uštěpačně jí vmetl:
„Moc se netěš, Silvinko, ten Mr. Hollywood je stejně bukvice!"
Všichni čekali, jak ho odpálkuje. Nezklamala: „Vím. A co jako? Tobě se taky líbí, Robínku?"
„On není teplej. Vždyť chodil s Iris Maidis, ne?" ptal se Jason vyjeveně.
„To bylo domluvený. Ona se chtěla zviditelnit a jemu doporučili, aby předstíral, že je na holky, kvůli tržbám v Asii, fanynkám a tak," odpověděla Silvie. Tím přiměla Sida věnovat jejich rozhovoru pozornost.
Rob se vítězoslavně zasmál: „Jsem věděl, že nemůže bejt normální!"
„Pokud jsi ty etalon normality, pak není normální nikdo! Ale poslouchejte, kluci, protože to není všechno. Nejlepší teprve přijde!" rozpovídala se. „Slyšela jsem, že měl kdysi něco s Alexem! Znají se prý určitě. Je to asi deset let. Marka ještě nikdo neznal... Pod Potatisem hráli v tehdá populárních Lionech..."
To, co vyklopila, úžasně zapadlo do mozaiky. Střípek obrazu Alexe vytvářejícího postavu Marka dle vlastního ex. Sid měl další důvod věřit, že Alex lhal. Být někde v dohledu, tak... Přemýšlel, jestli to před Mikem zamlčet. Nakonec mu o všem pověděl. Ten odsekl: „Není to jedno? Štve mě, jak se jeho motivací zabýváš."
„Máš pravdu. Je to putna a už se tím debilem užírat nebudu," uklidňoval ho, ale pravdu znát chtěl. Musel dostat svou satisfakci. Přece není takový blázen, aby si Alexovy provokace jen namlouval? Pod tíhou důkazů se McLean přizná. Musí! Teď jen mít jistotu, že s Vinerem opravdu něco měl.
***
Ráno vládl zmatek. Aura hvězd přitahuje a kolem Vinera se někdo točil takřka neustále. Jemu to očividně nepřekáželo. S úsměvem odpovídal na sebestupidnější otázky a podepsal každý papír, co mu kdo vrazil. Podepsal tak i svůj scénář. K tomu neustále mlel, o tom jak úmorná byla cesta. „Zapomněl jsem zabalit budík a s jinými neumím," zněly halou jeho životní útrapy.
Sid ho pozoroval z ústraní. Setkají se. Netřeba běžet v první linii. Být ten blb o pár let mladší, mohli by se vydávat za dvojčata. Jen lesklou fialovou košili by si nenavlík a ten Vinerův účes byl taky takový... takový teplý! Je možné, že  toho “chlapa" miloval? Co na něm je?
Když se Alex konečně objevil, Viner nabral kurz přímo k němu. Ruku mu div neurval. Plácával ho po zádech, rameni a kdo ví po čem ještě, protože přes sako, které mu ležérně viselo přes předloktí, jim Sid od pasu dolů neviděl. Podle gestikulace byl McLean zrovna seznámen s tím, že je pořád krasavec ze všech nejkrasavcovatější. Oba pak zašli za roh a znovu se vynořili. Viner pořád mlel pantem. S Alexem se na sebe co chvilku významně zašklebili, občas se k nim přivtírnul i někdo další, hlavně Silvie.
Náhle Viner zatoužil po seznámení s Markem seriálovým:
„Páni, to je podoba. Máš moc hezký boty," křenil se na Sida. Nato ho vzal za rameno a pošeptal mu: „Zítra při zkoušce pokecáme jako praví bratři!"
Zasmál se vlastní hlášce, a dřív než mu Sid stačil odpovědět, už vyprávěl osvětlovačům, jak výborná je tu voda. Což bylo vlastně dobře, protože Sid neměl představu, o čem se s tímhle stvořením bavit. Měl divný pocit. Z rukou mu najednou všechno padalo a nenacházel stání. Nebyl ale sám, koho se zmocnila žárlivost. To co tu Mike sledoval, se mu rozhodně nezdálo být nezájmem. Snažil se své rozčarování dávat najevo, jenže Sid všechny poznámky ignoroval.
Ručičky hodin neúprosně postupovaly a prostor zahalila tma. V jiný den by tu jeden potkal maximálně uklízečku, jenže dnes se všichni vytráceli jen z pozvolna. Ani Alex se neměl k odchodu. Bavil se. Před zraky štábu mu nadbíhala hvězda stříbrného plátna. I když slovo hvězda by v jeho podání mělo uvozovky. Ještě víc než fakt, že mu Viner na návnadu skočil, ho těšilo Sidovo chování. Nešlo přehlédnout, jak je sleduje. Alex tušil, které otázky ho napadají. Žárlivostí totiž šajnil jako stopka na semaforech.
Jen Sid výzkum živočicha původně zvaného snad Vinersky, nebo Vinerskyovic, či cosi na ten způsob, považoval za nenápadný. Následoval je zrovna jednou ze setmělých chodeb, když ho zčistajasna kdosi chytil do kravaty a zatáhl do šatny.
„Ty... ty... ty tu ještě jsi?!" zadrhával, když mu Mikeova dlaň přestala bránit v řeči.
„A neměl bych?" řekl naštvaně a natlačil ho do rohu.
„Co děláš? Neblbni. Může někdo přijít. Přestaň!"
„To mi je u prdele. Dneska asi nehodláš odejít, tak ti to udělám tady!"
Sid před sebou viděl jen dvě možnosti. Buď tohle připustí, nebo se porvou. Ani jedna se mu nelíbila.
„Prosím, dost... " začínal být zoufalý. Vtom oba oslepil záblesk. Ve dveřích stála temná silueta zalitá okolním  světlem.
„Si děláte srandu? Nemůžete si to nechat na doma?!" zahřímala ona postava. Podle nakřáplého hlasu Alexandr McLean.
„Máme rádi adrenalin!" odsekl Mike. Alex se pokoušel potlačit vztek. Ten drzej smrad! Nejradši by po něm skočil a upravil mu jeho umělý úsměv. Nejspíš by pak musel fazety uhradit, ale byla by to skvělá investice.
„Tak hele, chlapečku..." Rychleji, než dokončil větu, a dřív než Sid stačil dopnout poklopec, stál v šatně i Mark.
„Snad tě nepohoršili, Alexi? Vzpomeň si na sebe, když ti bylo sedmnáct," uchechtával se. Připomínal přitom roztleskávačku obklopenou hráči rugby. Všichni na něj zůstali mlčky zírat. I velmistr Alex se najednou cítil trapně. Otočil se na kramfleku a cestou domů pálil gumy svého Cosworthu Vega.
Až když kapkou brandy klidnil nervy, začal přemýšlet, jak je možné, že se tak naštval.
„Jenom se shazuješ," nechal se slyšet Ansuz.
„Nech mě. Chci být sám."
„Jak je ctěná libost, ale nepředstavuj si, že jsem sluha, kterého můžeš posílat pryč a volat zpátky, kdy tě napadne. Taky mě můžeš urazit! Pamatuj si, že né ty mě, ale já tebe si vybral. Po světě chodí mnoho mužů, podobných jako jsi ty... chytrých, mladých, nadaných... I oni chtějí být slavní, mocní a bohatí. Určitě by mi nabídli víc vděčnosti!"
„Beru v potaz. Teď jdi, prosím."
Démon zmizel a Alex začal uvažovat nad záležitostí, kterou před ním vytahovat nechtěl. Co když mu na téhle hře záleží? Možná se stala něčím víc. Sid je vlastně zvláštní, dobrej, vždyť na toho kluka musí věčně myslet. Toho dne, kdy u něj spal, se ráno zadíval na jeho ksichtík. Neodolal a zlehka ho políbil. Proti pravidlům Ansuze to přece nebylo, když o tom Sid nevěděl. Ze spaní se pousmál... Ať si Ansuz trhne; vlastně hrát Bonda zas tak moc nechce, protože poslední Bondovky jsou stejně spíš o efektech. Sliboval si, že příště Sida odhánět nebude. Však on přijde...
V tu stejnou dobu se Sid a Mike jeden druhému omluvili. Tím rozhovor neskončil. Mike se totiž přiznal: „Tvůj neutuchající zájem o Alexe... sere mě!" Pak v přímé návaznosti zmínil i další záležitost: „Mám tě rád! "
Vzhledem k události v šatně, nemělo smysl poměr skrývat a Mike si přál všem říct, že spolu chodí. Přišlo mu to lepší, než aby se jich každý vyptával. Sid popřemýšlel a souhlasil. Sliboval si, jak bude Alexe ignorovat. Nebude těžké zapomenout...
***
Sid pak vylezl z postele s přesvědčením, že McLean znamená jen pouhý stín minulosti. S pocitem lehkosti, jaký míval, než se stal součástí Alexova spektáklu, vpochodoval do studia. Zkouška proběhla hladce. Následovala pauza na make-up a drobné předělávky na scéně. Sid by si i dál užíval vnitřního klidu, jenže osud tomu nechtěl. Viner totiž splnil včerejší výhrůžku a přišel si "bratrsky" pokecat. Mlel, mlel a mlel, dokud Sidova zvědavost nezastavila nevysychající proud jeho plkání dotazem:
„Zajímalo by mě... něco jsem o tom zaslech'... ty's chodil s Alexem?"
Otázka se kouzlem okamžiku změnila ve svíci a Mark v lampion. Vyprávěl legendu o křišťálové lásce, co vznikne sotva jednou za miliardu let. Mluvil o dobách dobrodružství, romantiky i živočišné vášně. Vše, včetně posledně jmenovaného, popisoval tak detailně, až se Sidovi začalo dělat špatně od žaludku. Nakonec jeho příběh vygradoval v antickou tragédii.
„V touze po kariéře jsem od Alexe odešel. Dosáhl jsem toho, jsem slavný. Léta ale lituji a přál jsem si z celičkého srdce, aby to šlo vrátit. Vše, dočista všechno, co mám, bych za to vyměnil! Přísahám!!!" bědoval s rukou položenou na hrudi. Po tomhle patetickém výstupu Sid málem hodil tyčku doopravdy. Chtěl poděkovat za rozhovor a zmizet z dosahu jeho nasladlého hlásku, jenže Mark ho zadržel. Spiklenecky se usmál a tím, co dodal, ho dorazil:
„Jsem šťastný. Nedávno mi došlo, že i já jsem mu chyběl. To mi vlastně dodalo odvahu přijet. Vím to díky postavě tvého „Supermarka". On, tedy ty, je totiž já. Alex ho podle mě napsal do nejmenších detailností včetně oblíbených bonbónů," řekl a nahodil tak slastný pohled, že svá slova zhmotnil i do 3D. „Dnes jsme s Alexem domluvení na večeři. Povím mu, že ho chci. Těším se, jak zahučíme do kanafasu... Na zadní sedačku auta jsme dneska už moc málo punk, víš?"
Opět se zasmál své vtipnosti; a i Sidovi se podařilo zkřivit obličej do grimasy napodobující úsměv. Uvnitř žhnul tak, až se bál, aby mu z nozder nevyšlehly plameny. Nejraději by Vinera zašlapal tři sáhy pod zem do všech jeho "detailností"... i s Alexem!
„To ti moc přeju, Marku. Užijte si to!" prodrtil skrz čelisti a zmizel za rohem.
„Děkuju ti. Jsi vážně milej!" Zaslechl ještě kdesi za sebou. Měl pocit, že musí zkolabovat. V uších mu hučela turbína. Před očima mžitky. Vždyť on měsíce den co den hrál Alexovi Vinera. Kretén jeden, miluje takovýho užvaněnýho pitomce... a on se kvůli němu dřel.
Je to jedno! Kašlat na Alexe! Má Mikea, a ten je daleko lepší!
Vstal. Jenže nohy odmítly poslouchat. Kolena utrpěla čistý průstřel. Ve snaze rozchodit to se pár minut producíroval chodbou, z níž byl zavolán přímo na scénu.
Snažil se vžít do role. Maximálně se soustředil. Šlo to fantasticky. Jeho starší bratr Viner zrovna zakončil repliku. Teď byl na řadě on.
„Zůstaň při mne, prosím! Já s tebou nechci bojovat. Nechci tě zabít!" křičel. Držel přitom Ansuze za plášť a po lících mu stékaly slzy.
„Stop! Co vyvádíš!" volal Potatis a chytal se za hlavu. Sid nechápal, jaká bije. Pak si uvědomil, že klečí u špatných nohou. Prosit neměl Ansuze, ale svého bratra svedeného na scestí. Alex si stačil všimnout, jak se třese a že má problémy se i postavit.
„Tys' brečel snad doopravdy a prd viděl," poznamenala pihovatá maskérka a všichni se jeho omylem bavili. Pouze jedné osobě to legrační nepřišlo. Mike na něj uhodil, jen co se za nimi zavřely dveře Sidova pokoje: „Můžeš mi to vysvětlit? Co to jako mělo znamenat?"
„Myslíš tamto? Nic."
„Nic! Prej nic!" zařval a praštil ho tak silně, až zavrávoral a  posadil se mezi židli a postel. „Kdybys nekecal! Slíbil's, že se v tom nebudeš vrtat. Myslíš, že jsem debil a nedojde mi to? Mám toho dost!" prskal a Sid nenacházel odpověď. Mikeovi brzy došlo, že křičet nemá smysl. Jeho odchod doprovodilo zaklapnutí dveří, rozléhající se po celém komplexu.
***
I Alex se dovtípil, co chybě na scéně předcházelo.
„Láska pitomá," prohodil si jen tak pro sebe.
„Nezapomeň, na čem jsme se my dva domluvili!" upomínal ho Ansuz.
„Vím," odsekl. Cítil, jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo. I Mark se divil, že si v tom mrazu vykračuje tak nalehko, když spolu mířili do restaurace a nabádal ho: „Zapni si aspoň kabát, ať nenastydneš."
Na tenhle večer se oba moc těšili. Alex si chtěl pomstu vychutnat, ale nešlo to. Mark sice neustále štěbetal své ptákoviny, jenže jemu tentokrát na nervy nelezly. Nevnímal ho. Byl šťastný. I Mark zářil štěstím. Přešlo ho v momentu, kdy mu Alex rozdrtil sny přesvědčivě znějícím: „Ne! Blbě sis to celé vyložil. Jsem rád, že jsem tě viděl, ale o tom začít znovu jsem neuvažoval. Není to dobrý nápad, nezlob se."
Mark zavzlykal a zarudlé oči se mu zaplnily průzračnou tekutinou. Alexe by se to netklo, ale ta podoba! Viděl naproti sobě sedět Sida. Kéž by Mark byl on... Kéž by místo Marka potkal kdysi jeho... Jeho by si vážil. Nenechal by ho odejít. Nebylo by mu to jedno. Šel by s ním, nebo zemřel žalem. Sida by jeho o deset let mladší já zbožňovalo a nemuselo by za zády křížit prsty při slovech o lásce, která by z něj nikdo nemusel páčit, protože by je říkal rád. Stejně rád by se teď zvedl a jel okamžitě za ním, jenže bylo po desáté. Navíc u něj možná nocuje ten kluk, co by se zamlouval tolik tatíčku Hitlerovi. Cestou domů se tedy alespoň rozhoupal k tomu, že se nadobro zbaví Ansuze, který by mu v jeho nových plánech překážel.
„Potřebuju s tebou mluvit," oznámil mu, když se ukládal ke spánku.
„Mluv."
„Budeš muset odejít a asi víš proč."
Ansuz se s ním neloučil, než zmizel, ještě se zlověstně zachechtal: „Věříš, že tě hřeje slunce a přitom si jen pálíš křídla."
Alex to neřešil a usínal si s hlavou plnou představ o exotické dovolené s jistou osobou. Kulisy měnil ze safari na tropické pláže, z pláží na fjordy... Vlastně mu na tom co má být okolo  nezáleží. Výběr destinace nechá prostě na Sidovi.
***
„Tohle nezakreje ani nátěr na fasádu!" rozčiloval se Potatis, jakmile zmerčil obličej hlavního hrdiny. Silvie bleskurychle přiběhla, aby si Sida prohlédla. Chtěla si i sáhnout, ale zastavil ji štít jeho  otevřené dlaně.
„Ses někde porval, nebo jak jsi k tomu přišel?" vyptávala se.
„Promiň, nechci o tom mluvit," strážil si svá tajemství. Celou noc nespal, sotva lezl...
Alex měl hned jasno. Za sabotáž seriálu by Mikea z fleku zpražil. Jenže ten hajzlík vůbec nepřišel. Prý na něj nečekaně vlezl patogen. Něco podobného aspoň líčil Potatisovi do telefonu. Alex rozhovor slyšel a polohlasem vtipkoval: „Doufám, že Patogen má při erekci aspoň třicet čísel."
Potatis se zakuckal, zvedl obočí a docela tiše odpověděl: „Jak jsi geniální, tak mi občas přijdeš jako dítě!“
Čím déle se Alex na Sida díval, tím provinileji si připadal. Byla klika, že nepotřeboval zubaře nebo srovnat nos. Nejraději by něco řekl, udělal, vymazal modřiny, ale počká si, až budou sami a přizná i všechny své lži. Prozradí bláznivou hru na démona, třeba ho tím pobaví. Potom mu odpřisáhne, že s podobným blbnutím navždy skončil. Musí si na to nachystat vhodná slova.
Záběry zblízka nepřipadaly dnes v úvahu; natáčely se scény bojové. V těch se Sid musel na Alexe lepit, což mu nedělalo dobře, protože ten se choval opravdu zvláštně a imrvére na něj blbě zíral. To bude tím, pomyslel si znechuceně, že si ho po včerejší noci srovnává s Vinerem. Blbec! Tohle všechno je jeho vina!
Do odpoledne se Sid jakžtakž udržel. Nakonec se během náročné akční sekvence složil, a Alexův pocit viny tím vzrostl do obludných rozměrů. Naposledy se podobně cítil coby malé dítko, když babičce podpálil kuchyni a odskákal to kanárek.
Silvie hledala mobil, aby přivolala sanitku. Ostatní polemizovali, jestli něco nepil a záchranka jim nepřipadala jako úplně dobrý nápad.
„Může mít vnitřní krvácení, pak jde o minuty," přesvědčovala je Silvie a v ruce třímala přístroj převlečený za medvídka.
„Když už by vydržel krvácet tolik hodin, tak pár minut navíc vadit snad nemůže," zastavil ji Potatis. „Počkáme, třeba se probere. Mohla by z toho být slušná ostuda, jestli na něčem frčí.”
„Jak myslíte!" vyštěkla po něm Silvie a ukřivděně odkráčela na toaletu. "Nepudrovala nos", místo toho začala na medvídkově bříšku vyťukávat známé číslo. Nevolala standardní záchrannou službu, ale záchranáře, který o pár ulic dál vyháněl pivem záludné patogeny. Sida zatím opatrně přenesli do šatny a Alex trval na tom, aby tam s ním zůstal o samotě.
„Potřebuje dohled a klid," odůvodnil, co si umanul. Čekal, pozoroval ho a přemýšlel o pohádkové tradici buzení princezen pomocí polibku a možnostech praktického využití. Jenže v téhle situaci mu to přišlo perverzní. Stejně jsou pohádky pitomý, říkal si. Maník najde spící osobu, neví, jestli to je Růženka, Sněhurka nebo Ötzi, ale je celej hin čistě kvůli fyziognomii. Co to má dát dětem? On Sida zná. Ví, jak se zadrhává, když je nervózní, jak je hrdý, vytrvalý, inteligentní, a že vždy hledá optimální řešení... V jeho věku nebejval takhle chytrej. A pod vším rozumem a tichem dřímá vášeň, která vyráží dech. Uvažoval, co mu vlastně říct. Jak mu to vysvětlit? Možná bude nejlepší nic nerozebírat a prostě jen dát jasně najevo, že... Proud úvah přerušilo cvaknutí kliky. Zvedl hlavu, aby zjistil, kdo je sem přišel otravovat.
„Nesahej na něj a vypadni!" pozdravil ho Mike.
„To bych měl říct já tobě, vtipálku. Zmiz!" odpověděl na pozdrav, postavil se a mířil ke dveřím, aby ho přivítal. Čekal, že Mike ustoupí, ten se ale ani nehnul. Zůstali tak stát pár metrů od sebe v postoji aktérů westernu těsně před přestřelkou. Než mohl zaznít první výstřel, uťal je Sid:
„Mike! Ty jsi přišel? Alexi, buď tak hodný a nech nás o samotě, prosím."
Alex by křičel, ale netušil, co by křičet měl. Ohlédl se ve snaze vyměnit si se Sidem pohled, jenže měl smůlu, protože Sid se na něj nepodíval. Odbelhal tedy ven před šatnu a opřel se o překližku. Jako v transu poslouchal, co si povídají. Slyšel Sida jasně přiznat, že je jím stále přitahován. Tím příjemná část skončila, protože se za to omluvil.
„Nevím, jestli tohle zvládnu, jestli stojím o takový vztah," ozval se Mike.
„Bylo by zbytečný nechat chemii nás rozdělit. Časem odezní. My si rozumíme. Vážím si tě jak nikoho. Proč to ničit kvůli takovýmu pitomci? Nemyslíš? Včera jsi chytil rapla a já to úplně chápu. Možná bych ho v podobné situaci dostal taky. Musíme se oba snažit ovládat a počítat s tím, že i tak se to třeba úplně nepovede... I pár ran za všechno ostatní stojí. Mám tě moc rád."
Alexovi se svíralo hrdlo i žaludek. Dostal závrať a lapal po dechu. Obklopila ho mlha, co každým dalším slovem těžkla a utahovala ho ve svém mrazivém sevření. Marka si všiml, až když se postavil těsně proti němu. Lekl se ho. Markovi se totiž vůbec nepodobal. Neusmíval se a jeho pohled byl vyčítavě bodavý. Zase si byli se Sidem tak zatraceně podobní.
„Doma tě neučili, že když posloucháš za dveřmi, je dobrý zároveň i koukat klíčovou dírkou?" poznamenal. Jeho hláška zněla nezvykle drsně a kupodivu i vtipně. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by se smál. Beze slov popošli o kousek dál. Mark si tam v automatu koupil colu. Alex z něj nedokázal spustit zrak. Vždyť mu teď stačilo jen trochu přimhouřit oči a viděl to, co chtěl.
„Víš, přemýšlel jsem. Možná by to šlo zkusit to znovu."
Šokovaný Mark zahodil netknutou plechovku. Nerozhlížel se, vrhl se na Alexe a začal ho líbat. Jeli rovnou k němu. Rozdali by si to snad hned za dveřmi, kdyby se Mark nebál, že se spálí o koberec.
„Nemluv," prosil ho Alex. Vyhověl tomu přání, i když mít celou noc zavřenou klapačku byl pro něj nadlidský výkon. Ani jednomu z nich tak skvěle už dlouho nebylo. Jenže Alex se nedotýkal Marka. Ten, koho svíral v náručí, se jmenoval Sid Reien. Když ho ráno probral rámus vycházející z útrob kuchyně, dostavily se první pochybnosti o únosnosti včerejšího rozhodnutí. Náplast v podobě Marka byla mimo postel jen pro zlost. Mohl mu sice hned říct, že to byla chyba a poslat ho pryč, jenže neměl zrovna sílu sledovat hysterickou scénu, která by následovala. A proč mu to vlastně říkat? Díky Bohu odpoledne odletí tvořit další „klenot" pro ženské v klimakteriu. U snídaně přemohl chuť zařvat na něj, aby držel hubu. Sám nemluvil a skoro ani nesnídal. Mark přitom připravil snídani jak pro veličenstvo a vstával kvůli tomu o hodinu dřív.
„Copak ty nemáš ani trošičku hlad?" ptal se svého prince.
„Mám, ale nemám na nic chuť.""
„Nechápu. Chceš, abych udělal něco jinýho? Nebo objednáme..."
„Ne! Nemám chuť na nic!"
Dál se s ním nebavil. Nechal ho žvanit, zvedl se od stolu a předstíral, že si něco chystá do práce. Když potom Marka vysadil u vrátnice, doufal, že si oddychne, ale mizerně mu bylo pořád stejně. Žvatlání toho otrapy nemělo na jeho rozpoložení vliv. Všichni kolem si všimli, že není ve své kůži. Alex, co je neustále dirigoval a sršel energií, dnes jen bloumal.
„Vypadá, že mu ulítly včely a asi i s úlem," komentovala Silvie jeho podezřelé chování.
„Sotva se dali dohromady a Viner musí zas odjet," měl pro ni Sid vysvětlení. Mark ale jen svítil. O pauze se postavil doprostřed haly a svolal štáb. Když se vypovídal s Potatisem, což zabralo skoro půl hodiny, a kdyby ho režisér neutnul, trvalo by ještě déle, spustil:
„Děkuji vám za spolupráci. I přes drobné karambole byly výsledky nakonec lepší než podle mých skvělých představ, přátelé," začal svůj projev. Jeho proslov však brzy nikdo nevnímal, což ho neodradilo, nejspíš si toho ani nevšiml. Sid byl jedním z mála, kteří věděli, proč tak nadšeně řeční. Vlastně je to dobře, říkal si. Možná se teď Alex změní. Jsou s Markem každý tak extrémně jiný, že se třeba můžou perfektně doplňovat. Lidi holt mají občas zvláštní preference a že jejich vztah nedává smysl jemu, přece neznamená, že nemůže dokonale fungovat. Však v minulosti jim to taky klapalo, ne? Už dnes se zdá Alex jiný, takový vláčný, snad by se dalo říct i zasněný. Kdyby to chtělo vydržet, bude z natáčení třeba procházka růžovou zahradou... teda s tou růžovou se to zas nemusí  přehánět...
Viner konečně dořečnil a slezl z improvizovaného pódia. Silvie mu začala třepat zápěstím.
„Nám bylo ohromnou ctí s tebou spolupracovat, Marku. Mohla bych tě poprosit o soukromé číslo?"
Rob do ní lehce šťouchl: „Příště mluv sama za sebe, jo. Mně to jako ohromná čest zrovna nepřišlo."
O Vinerově románku s Alexem si začali špitat i pověstní střešní vrabci; hotová událost roku. Díky tomu se nikdo nepozastavil nad Mikem a Sidem. Ti jen potvrdili šuškandu, když před všemi zveřejnili, že jsou víc než kamarádi. Jenom Rob to přijal s rozpaky.
„Nakonec tu jsem jedinej normální," vrtěl hlavou nad všudypřítomnou sodomií.
„Nebuď smutnej, Robíku. Určitě i ty časem potkáš toho pravého!" rýpla si Silvie. Rob se tomu zasmál:
„Asi budu muset nějakého borce klofnout, nebo mě tu začnou šikanovat.“
Celá jejich parta se tím bavila. Zato na Alexe padly deprese. Snažil se přivolat Ansuze. Marně. Ansuz nepřicházel, ani když úpěnlivě prosil. Aby se uklidnil, dal si pár skleniček. Proč by se vlastně nemohl jednou ožrat, když už to celé pohnojil?
***
Večer se Sid a Mike rozhodli jít na promítačku. Jindy na ní nechodili, ale tentokrát tam měli být všichni, protože Silvie byla natěšená vidět se, jak jí to vedle Vinera sekne. V sále jim okamžitě přišla podezřelá Alexova nepřítomnost. Ten tam měl ve zvyku vysedávat pokaždé v první řadě hned vedle Potatise. Sid si říkal, že být na jeho místě, přišel by dnes o to spíš, než aby dřepěl doma. Jenže Alex byl prostě jiný než on. Evidentně mu nikdy nerozuměl, jen si to rád namlouval.
Viděli sotva něco nad polovinu z natočeného materiálu a už jim začalo docházet pití. Sid se nabídl, že něco přinese. Když došel k lednici a rozsvítil, zarazil se. Všiml si Alexe. Seděl v koutě s nohama na stole a ani se nehnul. Podle flašky, dělající mu společnost, se Sid hned dovtípil, že není z nejstřízlivějších. Rozhodl se nečekané příležitosti využít.
„To jsi dělal kvůli mé podobě s Markem, že? Přiznej to konečně, o nic nejde."
Alex se pomalu vstal, vrávoravě došel až k němu, chytil ho za ramena a prudce jím zatřásl.
„Vždyť děláš to samé. Jen se na něm snažíš zahojit. Side, já..."
„Nesahej na mě!" odstrčil ho. Popadl přepravku a zmizel. Toho cvoka nechápal. Sám taky neměl rozum. Co čekal od někoho v podobném stavu? Měl se na to už vážně vykašlat, jak sliboval.
***
Alex nepatřil k tak vyrovnaným a sebejistým lidem, jak se mohl někomu jevit na první pohled. Jeho chování se skutečně změnilo. Jenže nešlo o změnu, kterou by si Sid nebo kdokoli jiný přál. Začal flámovat a pít ve velkém. Aby to omezil, ho žádal už i Potatis, který si sám rád přihnul a byl k pití ostatních dost benevolentní. Lepší bilanci zaznamenaly pouze změny na zevnějšku. Během pár měsíců Alex totiž zbledl, zhubl a ani s holením si většinou moc starostí nedělal. Z vizáže playboye přešel k image psance a dámy v maskérně se nemohly shodnout, co mu sluší víc. Optimisté jeho stav považovali za dočasnou záležitost z přepracování a pesimisté vybírali věnce s tím, že si za to může sám. Ostatní se ho snažili přesvědčit, aby vyhledal pomoc odborníka. Alex je i s jejich názory posílal k šípku. Týden po týdnu se loď jeho života nakláněla. Když se začala potápět, táhla ke dnu i seriál. Nikdo neměl nápady jako on a nové díly vznikaly převařením ze starších. Koncem jara proto kdosi přišel s nápadem:
„Bylo by dobrý všechny poslat časovou branou do minulosti. Třeba do středověku. Představuju si to jako exteriér, koně, meče a tak."
„To by šlo zařídit," nezavrhl tuhle alternativu Potatis. Nápad to byl hloupoučký, znamenal by ale vypadnout na pár dní ze studia ven do přírody. Všichni byli nadšení, až na Alexe.
„Ten návrh je esencí pitomosti!" vyjádřil se. Jenže od chvíle, co začal takzvaně blbnout, neměl jeho názor už žádnou váhu. Se schválením nebyl problém a štáb si brzy užíval sluníčko jako na dovolené. Z koní měli kluci nejdřív strach, pak je rajtování začalo bavit a v sedlech trávili hodiny nejen před kamerou. Široko daleko kolem byla jen panenská příroda národního parku. Rostla tu zeleň snad všech odstínů a o pauzách přišlo vhod i osvěžení v jezeře. Pohoda s jediným mrakem v podobě McLeana na obzoru. Tomu se nechtělo nic. Jen posedával ve stínu a pil. Už ani Silvie s ním mluvit netoužila a když mohla, vyhla se mu. Choval se totiž hnusně i k ní. Sidovi ho bylo líto, ale snažil se na něj nemyslet. Bránil se kazit si náladu a zneklidňovat Mikea. Jenže ho to už hodně dlouho užíralo a pokud se přes den dost neunavil, byl pro něj problém usnout. Teď měl navíc Alexe a jeho sebedestrukci na očích celé dny od rána do večera.
„Jaká troska se z McLeana stává, se nedá dívat. Musím mluvit s Vinerem. Ten zgelovanej panák ho něčím deptá. Jeden by to do něj neřekl, působil, že neumí počítat do pěti, ale tohle není jinak možný," svěřoval na molu bronz chytající Silvii přesně ty myšlenky, co mu krátily spánek, když byli Mike s Robem ve vodě a odplavali dostatečně daleko, aby rozhovor neslyšeli. Silvie si sedla, posunula sluneční brýle na špičku nosu a narovnala se v zádech jako pravítko.
„Zgelovanej panák? Trápit někoho? Nikdy jsem neslyšela, že by udělal cokoli špatnýho. Ten kluk je zlatíčko," bránila ho.
„Možná je zlatíčko pro tebe a na ty tři metry, ze kterých ho znáš," ucedil a litoval, že o tom začal.
„Hej, holky, koho drbete? Pojďte za náma do vody," zavolal Rob. Sid na to konto vstal, rozeběhl se a Rob si pak za svou drzost vysloužil předlouhý pobyt pod hladinou.
Poledne se ještě nepřehouplo a Alex už načínal druhou flašku. Díval se na ně z protější stráně a přemýšlel. Tohle byl přesně ten důvod, proč sem tak moc nechtěl. Kdyby byl Potatis co k čemu, mohl by zalézt někam do keře a natočit na vedlejšák twinkspéčko. Nestačí, že se s nimi musí potkávat i normálně? Denně se modlí, aby každý přišel sám a nadosmrti spolu nepromluvili. Ať dělá co dělá, Sid si ho ani nevšimne. Hodit si mašli, určitě by ho ani nepospíchal odříznout. Možná by byl dokonce i rád. Třeba by tím udělal službu všem... Dost! Zbývá věřit, že to zatracené natáčení sponzoři brzo odpískají, a on zapomene, protože sejde z očí, sejde z mysli. Aspoň mu to tak psali, když se anonymně ptal na internetu. Kdyby zrušit smlouvu nebylo tak hrozně problematické, dávno by to udělal.
***
Scéna západu slunce nad okolními kopci se měla stát vrcholem natáčecího dne. Podařilo se to jinak, než se plánovalo. Alexův kůň se totiž vzepjal, tedy spíš jen tak lehce nadskočil a on se na  něm neudržel. Rychle se zvedl ze země, oprášil svůj kostým, znovu se vyhoupl do sedla a odehrál, co měl. Jen Sid si všiml jeho výrazu, když spadl. Dle něj si musel ošklivě pochroumat levačku. Když pak dal Potatis pokyn k balení techniky, odvážil se za Alexem přijít.
„Ukaž mi to!” vzal ho za ruku a stáhl mu rukavici. „Máš to pěkně oteklý. Hlavně jeď zítra k doktoru, můžeš to mít i zlomený!" říkal, když prohlížel jeho pohmožděné zápěstí. Alex zvedl hlavu, usmál se a zadíval se mu do očí. Sid okamžitě uhnul pohledem, nasucho polkl, nechal jeho ruku rukou a byl ten tam. Jenže během dalšího natáčení zjistil něco, co opět dalece přesahovalo rámec jeho chápání. Při soubojích totiž Alex viditelně trpěl a jeho ruka nenesla známky po odborném zásahu. Říkal si, že s tím třeba čeká na návrat do civilizace, ale ani potom se nic nezměnilo. Nechtělo se mu to líbit a neustále přemýšlel, co s tím. Věděl, že Mike o něm nechce slyšet ani půl slova, o tomhle ale dál mlčet nemohl. Riskoval sice, že ho naštve, jenže tady končila sranda a pokud existovala možnost, že je způsob, jak s tím hnout, pak bylo povinností konat.
„Nebudeš tomu věřit, ten vůl má asi přelomenou hnátu a kašle na to," nadhodil u večeře.
„Z toho pádu? Jemu dobře kape na karbid. S ním nic nenaděláš, já taky ne," odpověděl mu Mike chladně a tvářil se, jako by ho to nezajímalo.
„Vím, ale napadá mě, kdo by s tím něco udělat mohl. "
„Myslíš Vinera?"
„Jo, v tom má stejně určitě prsty on. Si vem, kdy to s McLeanem začalo... Nebude ti vadit, když si s Vinerem promluvím?" zeptal se a z nervozity se kousl do tváře. Čekal, co Mike odpoví. Ten si dával na čas, ale ať by zaujal jakékoli stanovisko, stejně by ho nezastavil.
„Bude mi to vadit. Jenže jestli máš důvod si myslet, že to má smysl... "
Sid už ani nedojedl, běžel si pro telefon a hned volal Silvii kvůli kontaktu na Vinera.
Noční telefonát rozespalého Marka zaskočil. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kdo a proč mu volá. Sotva si však vyslechl, co se přihodilo, zaševelil jeho hlásek z reproduktoru:
„Hned zítra přiletím!"
Tím zas on zaskočil Sida. Zůstala mu v záloze spousta argumentů, které si pro jistotu předem sepsal na papír, aby nic důležitého nevynechal. Teď ho mohl akorát zmačkat a hodit do koše. Nasadil by i prosebný tón. Až tak daleko byl ochotný jít, aby ho přiměl přijet. Viner mu prostě udělal čáru přes rozpočet. Před spaním o jeho chování uvažoval, a protože nepatřil do jeho fanklubu, předpokládal, že si “Mareček“ hraje na dobráčka a ve skutečnosti... No, však toho parchanta zejtra už hezky vyzpovídá.
***
Na schůzku v zastrčené kavárně přišel Sid o trochu dřív. Mark zase dorazil s menším zpožděním. Sotva se stačil posadit do proutěného křesla a už čelil obvinění ze sobeckosti a dalších neduhů své dočista ďábelské povahy. Byl z toho celý zmatený.
„Nevím, proč si o mně myslíš tolik ošklivých věci a proč máš potřebu mi to tady teď říkat. Počítal jsem, že chceš vést dialoky ohledně Alexe."
„Chci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někomu žvanit do vztahu... "
„Počkej. Ty máš za to, že se chová divně kvůli mně? To si nemyslím, nebo spíš nemám nejmenší ponětí, co dělám špatně. Jezdím za ním, jak to jde. Odmítl jsem i nabídku na roli v Bondovce. Snažím se dělat všechno podle jeho představ. Nevím, nechápu, netuším. Ptal jsem se ho tisícenásobněkrát. Dal do toho 130 %..."
Sid si uvědomil, jak skleslým dojmem působí. Od posledně zestárl aspoň o deset let. Neusmíval se ani moc nemluvil. Byl to spíš Sid, kdo zaníceně líčil obavu nejen o osud Alexova zápěstí. Nejvíc ho děsil jeho nezájem podat slušný herecký výkon, na němž si ten Alex, jakého dřív znal, vždy tak zakládal.
„Někdy se na scéně plouží víc duch než démon," pronesl na závěr. Viner mu ale nedal odpověď, ve kterou doufal. Jen vzdychl a bezmocně pokrčil rameny. Sid přemítal, kdo jiný by na McLeana, mohl mít vliv. Pak zaplatil a odešel přesvědčený, že udělal všechno, co mohl.
Mark zůstal v kavárně sedět s hlavou položenou v dlaních. I on se mystériem kolem Alexovy proměny zabýval už dlouho. Ač bystrostí neoplýval, rébus do sebe z jeho strany docela zapadal. To, jak se ho tenhle Reien na ně posledně vyptával a jeho divný omyl ve scéně s pláštěm, pak Alexův vzteklý výstup v šatně, nezvyklá starost o omdlévající kolegy, poslouchání za dveřmi, současné excesy... Marka definitivně přešla chuť na frappuccino. Narazil kšiltovku a svižným tempem mířil k vypůjčenému Porsche, čekajícímu na něj o dva bloky dál. V něm se přímo pekelnou rychlostí řítil rovnou za Alexem. Cestou na přechodu málem srazil starší paní se psem, a bylo mu to úplně jedno.
Jeho whiskou načatý miláček ho hned, jak k němu dorazil, vřele přivítal: „Ty? Už zase?"
„Někdo mi volal, že prý máš něco s levou rukou. Abych ti prý domluvil a abys šel k doktoru."
„Sid?!" ptal se dychtivě a zornice se mu rozšířily. Mark tomu stále odmítal uvěřit.
„Jsi do něj hotovej, viď?" odříkával napůl v mrákotách.
„Bravo, máš mě, Sherlocku!" odpověděl laxně a šel si dolít sklenici. Mark si od něj nechal nalít taky. Teď, když znal odpověď, nenacházel sílu k výčitkám. Sesypal se na sedačku a brečel. Najednou, po velmi dlouhé době, zaslechl od Alexe přátelsky znějící tón.
„Promiň, ale i kdyby Sid neexistoval, my dva jsme stejně z jiných planet. Vždycky jsme byli. Pokud chceš někoho proklínat, pak ne jeho, ale mě."
Mark mu neodpověděl, jen seděl a pil. Alex ho nechal vyspat na gauči a ráno přiměl odpřisáhnout mlčenlivost.
„Běž hlavně k tomu doktoru a seber se. Mám o tebe strach," řekl Mark. Upravil mu límeček a odjel na letiště.
***
I Mike začal mít  všech těch  vylomenin a zlomenin právě dost. Ovládal ho neklid, jako kdyby kdesi vysoko nad ním kroužili supi. Rozpálený horizont ho noc za nocí budil a nutil zírat do tmy.
Zatracenej McLean už se musel dočista zbláznit, když takhkle hazardoval. Opět tím strhával na sebe Sidovu pozornost, což ho štvalo a bonusově i ohrožoval natáčení, což sice zas tak nevadilo, ale skvěle se hodilo coby argumentace. Rozhodl se vyřešit to s Alexem sám. Nejspíš mu zatím nikdo neřekl, že se chová jako magor a měl by se léčit, tak důrazně, aby to pochopil. Všichni vyrukují jen s prosbami, což je na něj slabý kalibr. S lidma, jako je on, se prostě není radno mazlit.
Na svou příležitost nemusel Mike čekat dlouho, protože Sid odjel na víkend domů. Nastal čas vyčistit hustý, již takřka nedýchatelný vzduch. Tělesná schránka jeho soka strádala přes půl roku natolik, že z následků rvačky strach neměl, psychicky se ale připravoval na smršť. Předtím, než nasedl na svou mašinu a sklopil hledí, se ještě zhluboka nadechl a na uklidnění vytáhl z balíčku rovnou dvě žvýkačky. Když dorazil k Alexově vile, musel dlouze zvonit a pak bušit do dveří. Věřil totiž, že je doma, i když na zvonek nereagoval.
„Nazdarek, potřebuju s tebou něco probrat!" vybafl, sotva mu Alex otevřel.
Ten by raději seděl u zubaře, než se bavit s Michaelem Plantem. Sám nechápal, proč mu hned nezabouchl před nosem. Místo toho z něj vypadlo: „Ok. Pojď... je tu trochu bordel."
V poslední době nebyl Mike první, kdo měl snahu kecat mu do života. Zrovna jeho ale nečekal. Chvilku dokonce uvažoval, jestli se nepropil do deliria. Potom ho napadlo, proč tomu frajírkovi nedat okusit pravdu. Přesně to by mu určitě poradil i starej dobrej Ansuz, kdyby tu byl.
Mike se musel chtě nechtě posadit, když mu Alex svěřoval tajemství, které mu na klidu přidat nemělo:
„Chceš znát pravdu? Povím ti ji, protože zůstane jako v hrobě. Jinému bych nevěřil... tobě ano," poplácal ho po rameni, zachechtal se a pokračoval. „Miluju Sida! Dokud ho budu mít na očích ve tvé společnosti, nic se nezmění!"
„Lžeš, nevěřím ti ani slovo. Jen to hraješ. Snažíš se mě nasrat. Jsi na to odborník. Je to úplně průhledný!"
„Myslíš?" kývl hlavou směrem k levačce a s výrazem naprostého šílenství začal vysvětlovat, proč si začal libovat ve vlastní bolesti: „Za prvé, je to věc, která Sida zajímá. Za druhé, když musím přemáhat bolest, nemusím se soustředit na ostatní věci. Chlast tolik nezabírá a pokud piju víc, nemůžu hrát."
Mike rázem přišel o náladu diskutovat.
„Jsi vypatlanej magor!" štěkl a chvatně odkráčel, aniž by se nechal vyprovázet.
Už cestou ho dohnala nepříjemná myšlenka. Co když nelhal? Doba, kdy mu začalo hrabat, by jeho tvrzení nasvědčovala. Zněl přesvědčivě a to kolem jeho pitomé haksny... Je to pravda! Ne, tohle nemůže Sidovi vyprávět.

***
Za nedlouho se stalo přesně to, co všichni dávno čekali. Sponzoři se rozhodli dát prostor novým projektům a natáčení Lovce ukončit. Potatis proto udělal změny ve scénáři, aby se děj seriálu jakžtakž rozumně završil. Přišel také za Alexem a oznámil mu démonovu osudovou lásku k Lindě. Ten se změnou nesouhlasil:
„Láska se pro Ansuze nehodí. Je to popření jeho temné podstaty a Linda dělala od začátku do Marka, Mark do ní... Je to prostě nesmysl."
„Ne," trval Potatis na svém, „ty se prostě zamiluješ a hotovo! Všichni totiž čekají, že se dá dohromady s Markem a přesně proto to tak nebude. Romance Lindy s démonem bude víc emotivní, efektivní... a tak vůbec. Na konci příběhu nesmí jediné oko zůstat suché!"
Alexovi nezbylo nic jiného než šéfovo rozhodnutí přijmout. Chtěl aspoň přepsat hloupý dialog, aby to nebyla až taková blamáž. Potatis mu rád vyhověl. Jednalo se totiž o jedinou věc, o níž se přihlásil dobrovolně.
Nejen v práci ztratil zájem o většinu svých aktivit. Nedávno ho ještě bavilo náhodnými známostmi trestat Marka za to, že si dovoluje nebýt tím, koho chtěl. Potom, co odešel, nenašel jediný důvod vyhledávat společnost. Netoužil s nikým mluvit, ani spát. Přestal zvedat telefon a otvíral jen pošťákovi, kterého ale raději ani nezdravil.
Jenže jeden z jeho bývalých favoritů byl neodbytný. Na Sikiho žádné výmluvy neplatily. Dál nechával vzkazy na záznamníku, u dveří vyzváněl skoro denně a dokonce neváhal před domem sedět v autě. Vyhnout se mu prostě nedalo. Alex měl svým způsobem vytrvalost rád, ta vlastnost mu imponovala a rozhodl se jeho zájem odměnit. Naplánoval si s ním dnes večer vyrazit do baru. Měl důvod slavit, protože jeho trápení mělo skončit společně posledním dílem Lovců. Už ho zítra čeká jen pár scén, pak bude volný, někam na čas odjede a dá se znova dohromady.

***
Muž v bílém triku a slunečních brýlích přes půl ksichtu postával v rohu parkoviště. Přešlapoval okolo McLeanovy káry a kouřil. Když Alexe zahlédl, usmál se, zahodil oharek do trávníku a šel mu naproti. K Alexově mírné nelibosti ho vřele objal. Přesně tuhle scénku z povzdálí pozoroval Sid. Chřípí se mu rozšířila na maximum a svět se zbarvil do ruda.
Vždyť McLean má přece Marka Vinera, tak jak se zas může oblejzat s nějakým cizím kreténem? K tomu ještě klíďánko takhle na veřejnosti? Nač si dělal štráchy, že? Proč je to takovej šmejd? On podrazí fakt úplně každýho!
„Stůjte!" zařval na ně z plných plic, čímž je úspěšně znehybnil. Než se stačili rozkoukat, držel Alexe za flígr a pravačkou mu přistál na čelisti. Alex se nebránil, vlastně byl vděčný i za tenhle druh jeho pozornosti.
„O co ti jde?" zastavil další nápřah Siki.
„O to, že má přítele!"
„He?” Siki ho provokativně šťouchl do ramene. „Pokud vím, tak ne, a kdyby... jsi chůva?"
Alex mezitím nehnul brvou. Sid se na něj s opovržením podíval, pustil ho a odstrčil od sebe. Mávl na ně na znamení, že je má na háku a nasupeně odkráčel. Alex pak dlaní překontroloval sanici. Bolela pořádně.
„Jsi v poho?" ptal se Siki.
„Jedem!" zavelel aniž by odpověděl.
Oba si nastoupili a Siki se pochopitelně hned zajímal, co to mělo od toho střelenýho romantika znamenat. Po chvilce měl Alex otázek a nelichotivých slov na Sidovu adresu tak akorát a zastavil u krajnice.
„Vystup si."
„To myslíš vážně?"
„Vypadám, že si dělám srandu? Vystup!"
Siki něco zamumlal, nechápavě kroutil hlavou a třískl dveřmi.
Alex pokračoval sám. Jel daleko za město, kde ho zastavil až neonový poutač “Dark Side”. Tomu názvu prostě neodolal. Byl všední den a v baru se během večera vystřídalo jen pár hostů. Všichni vypadali na alkoholiky a zkrachovalce. Příliš spolu nekomunikovali a kdyby nehrálo rádio, bylo by tu naprosté ticho. Alexe postupně napadalo mnoho filmů, které mu tuhle scénku připomínaly. Seděl v rohu a snahu barmanky o konverzaci pokaždé důsledně ignoroval.
„Tak krásnej a přitom takovej kretén," uslyšel ji a přišlo mu to dokonale výstižné. Barmanky mají na lidi čuch, říkal si. Takhle všechno zazdít a myslet si, že to jen tak přejde. Na to se přece nedá zapomenout a s tímhle vědomím nedokáže žít.

***

Sid o hloupém zážitku jako vystřiženém z deníčku bitkaře vyprávět nechtěl, jenže jeho přítel na něm poznal, že se něco přihodilo. S provinilým výrazem mu vylíčil, co se stalo, když si krátil cestu přes parkoviště. Rozumně vysvětlit, proč ho to tak vykolejilo, že Alexe praštil, bohužel nedokázal. Mělo by mu být ukradené, co nějaký Alex provozuje. Měl na sebe vztek. Mike se mu zdál rozmrzelý a chodil po místnosti sem a tam. Sid čekal, až se na něj utrhne. Těšil se, protože ticho začalo být k nepřečkání. Klidně by snesl i pár ran, nebo aspoň nadávek. Zasloužil si je a rozhodl se začít raději sám:
„Zítra bude po všem. Přísahám, že už o něm v životě neuslyšíš!“
Neúčinkovalo to. Mike se sice zastavil a sedl si, ale opřel se o stolek a dlouze zíral na prázdnou zeď. Když konečně promluvil, bylo to nečekaně tiché a smířlivé:
„On nemiluje Vinera. Miluje tebe."
Sidovi se podlomila kolena. Copak se Mike snaží takhle zákeřně odhalit jeho reakci?
Tohle nemůže myslet vážně!
„O... o čem... o čem to, sakra, mluvíš?“
„Byl jsem u něj. Řekl mi to. Myslel, že ti to neřeknu. A já fakticky nechtěl..." vyprávěl příběh, po kterém pokojem bezcílně pochodoval pro změnu Sid. Skrz jeho synapse kolovala bouře. Asi by byl prošlapal koberec, než by se uklidnil, ale Mike si stoupl před něj a aby jím zatarasený prostor neobešel, chytl ho pevně za ramena.
Pomalý nádech, výdech, nádech. Rozdýchával se, jako by se zrovna chystal na hluboký ponor.
„Miluju tě a chci, abys šel za ním. Nemůžu dál. Jen hlupák stojí v cestě, když něco nedokáže změnit, nemůže zastavit. Nedokážu bránit tomu, co vím, že chceš. Nezkoušej to okecávat! ...znám tě."
Sid ho sevřel v náručí a zašeptal:
„Děkuju."
Dohodli si poslední noc a ráno si dali sbohem. I když to sami nechápali, oba si připadali šťastní. Mike už žádný výstup v Lovcích mít neměl. Jeho postava Dana zemřela v předposledním díle. Zůstával vlastně jen kvůli Sidovi a tak si šel zabalit. Lukrativních nabídek měl momentálně dost a chlácholil se tím, že udržovat vážný vztah by mu teď stejně jen brzdilo slibný rozjezd.

***
 Začínat s natáčením se mělo už před víc než půl hodinou, jenže Alex ještě nedorazil. Zatím se nestalo, aby přišel pozdě. Sid byl tak tisíckrát nervóznější než všichni ostatní v hale. Přistihl se při okusování nehtů, což se mu léta nestalo. Alex si přišel až v momentě, kdy začaly padat varianty nouzových řešení.
„Mrzí mě to. Přišel jsem o papíry. Nechtěli si nechat vysvětlit, že tu musím ráno být,” hlásil poněkud nesouvisle a hned dostal od Potatise pořádnou čočku. Kluky, hochy, chlapečky a dokonce i pitomými fracky na něm před očima štábu nešetřil. Když se konečně rozjely kamery, Alex všechny záběry kazil. Byl zesláblý a ještě k tomu i pořád dost na plech. Sid ho musel v některých scénách doslova podpírat. Měl přitom sto chutí ho proplesknout, hodit přes rameno a odnést někam do bezpečí. Jenže kde hledat takové místo? Asi někde daleko od Alexe!
„Můj bláznivý démone," mumlal si pro sebe. Nakonec jejich utrpení Potatis odmávl s tím, že z tolika materiálu snad něco použitelného vybere.
Zbývaly jim jen dva klíčové záběry. Ansuzovo milostné vyznání Lindě byla po týdnech první scéna, ve které poznávali starého Alexe. Klečel, líbal Silviinu ruku a odříkával:
„Jsem to nejhorší, s čím se můžeš střetnout. Ty ale vládneš silou supernov. Byl jsem to já, kdo díky tobě zabloudil ve vlastní temnotě a začal snít, že mě potkáš jiného. Miluju tě! Mohl bych říct, že vším dobrým ve mně, ale toho je málo. Miluji tě i vším zlým, protože jedině tak mohu být kompletní. Láska k tobě je klíčem, který umožní procházet branami prostoru i času a až definitivně uhasnou umírající hvězdy a kolem nezbude nic než tma, chlad a prázdnota, nemusíš se bát. Bude tomu proto, aby, až se znovu rozhlédneš, zářila nová slunce... vrátím se, najdu tě."
Jeho slova zněla tak silně, že se Sidovi z návalů horkosti udělalo mdlo. I Potatis uznale pokýval hlavou, než se z jeho místa ozvalo: „Stop! Beru!"
Alex poodešel od Silvie a přes rameno se na Sida záhadně podíval.
„Pořád umí, pacholek," prohodil Potatis k ansámblu za sebou a zařval: „Poslední scéna! Side, Alexi, dejte to na první, ať se tu spolu dýl netrápíme!"
Sid se zasmál a přikývl: „Jasně!"
Tohle je poslední výstup, pak na Alexe počká u šaten a poví mu, že pochopil.
Poslední bitva dobra se zlem byla náročná a Alex do ní nasadil zbývající síly. Ve finále, kdy ho Mark probodl jeho vlastním kopím se střetli pohledem.
„Sbohem, Side."
Zavřel oči a mrtvý se skácel k zemi...