Výtah do sklepa

Kolem půl šesté se ségra chystala vypadnout. Když mířila ke dveřím, všiml si táta, jaký má na sobě navlečený model.

„Měla by sis vzít trochu delší sukni, nemyslíš?“

„Jasně, tati. Příště vytáhnu burku. Neměj péči. Čau,“ odsekla a zabouchla za sebou. Táta ještě chvíli zíral na dveře, zakroutil hlavou a obrátil se ke mně.
"Ta holka si koleduje o malér. Až ji jednou znásilněj, tak se bude děsně divit. Kam vůbec šla? Nevíš?"¨
„Netuším,“ odpověděl jsem a pozornost nasměroval k tabletu. Zrovna mi napsal Filip, abych se u něj v sedm stavil. To mě moc nepotěšilo. Myslel jsem, že dáme spicha v centru. On ale podle všeho asi zrovna složil jedno z těch jehomilovaných letadýlek a chtěl se pochlubit. Tenhle koníček mě nikdy nebral, ale je to dobrej kámoš a vím, že tím tráví stovky hodin, takže mě jednou za půl roku pár minut předstírat zájem nezabije.

Dal jsem rychlou sprchu. Sbalil se a zamířil k němu. Bylo to na deset minut rychlejší chůze a měl jsem ještě půl hodiny čas. V povečerním parku se mi ale vždycky líbilo a počítal jsem s tím, že se tam trochu zdržím. Jenže ségra mě svým ohozem pěkně zmátla. Musel na ni nejspíš někdo čekat před domem v autě. Venku nebylo tak teplo, jak jsem si myslel. Pokud to ségra taky jenom neodhadla, tak nejspíš pěkně vymrzne.

S myšlenkou na potencionálně trpící sestru mi bylo hned jaksi tepleji. Vrazil jsem ruce do kapes, zrychlil krok a říkalsi, že se Filip určitě nezblázní, když dorazím o trochu dřív. V místě, kde na druhé straně parku stromy ustupovaly volnějšímu prostranství, pořádně foukalo. Ledové poryvy větru nepříjemně fackovaly a já byl rád, že nemusím čekatpřed vchodem a ani vytahovat ruce z kapes. Zrovna vycházela brejlatá holka venčit pesoně kapesní velikosti. Ten mi chvilku rejdil okolo nohy, aby se vzápětí rozběhl a ztratil v houští živého plotu.

Když jsem pak procházel kolem schránek, všiml jsem si, že u nich stojí chlap. Nevěnoval jsem mu pozornost. Vzal jsem za dveře výtahu a najednou se za mnou ozvalo.

„Ty tady někde bydlíš, nebo za někým jdeš?“

„Jdu za kamarádem.“

„Do jakýho patra?“ ptal se chlap a nacpal se do výtahu se mnou.

„Bydlí v osmém... Vaclavíkovi,“ řekl jsem mu a pomyslel si, že podobný výslechy kvůli dvěma ztraceným rohožkám jsou už možná trochu přehnaný. Posledně tu po mně jakási baba div nechtěla občanku. Přitom zrovna já bych mohl výzorem alternovat Brandona Walshe.

Chlap zmáčkl jen osmičku a zíral na mě. Já se snažil na něj nedívat. Nevzpomínám si na jeho vzhledu na niczvláštního. Mohl být vysoký asi jako já, jen o něco mohutnější. Věk možná třicet, možná padesát. Vlasy pod kšiltovkoubuď měl nebo taky neměl a oblečení taky úplně normální. Podobných lidí jsem potkával za den desítky a vůbec si je neprohlížel, protože k tomu nebyl důvod.

Míjeli jsme sedmé patro, když se začal ošívat, jako kdyby něco hledal pod mikinou. Najednou vytáhl bouchačku. Nebyla velká. V jeho dlani se skoro ztrácela. Nejsem odborník na zbraně a nevím, jestli byla pravá a fukční. Zato dobře vím, že mi ji přitiskl na hruď se slovy:

„Nedělej žádný blbosti a nic se ti nestane.“

Volnou rukou stiskl jedno z tlačítek a výtah se z osmého patra rozjel dolů. Hlavou se mi honilo, jestli by mě opravdu střelil, kdybych začal křičet, nebo se bránit. Jestli třeba nemám zahrát mdloby, nebo něco podobnýho, ale nebyl jsem schopný hnout ani brvou. Svazovala mě zvláštní malátnost.

„Dám vám peněženku a mobil, víc u sebe nemám,“ vykoktal jsem. Jeho úšklebek mi naznačil, že o tyhle věci mu nejde. Mezitím výtah zastavil. Chlap do mě pistolí párkrát šťouchl, aby mě z něj dostal. V mdlém světle jsem ještě zahlédl zuby a zkřivený spodní ret, než se sklep propadl do temnoty. Možná jsem mohl něco dělat. Vůbec jsem netušil, jestli na mě pořád míří nebo ne. Kdyby mě tam byl odprásknul, možná by to ani nikdo neslyšel, nebo ten zvuk přisoudil něčemu jinému.

Sáhl mi přes kalhoty do rozkroku. Teď mi teprve skutečně došlo, o co mu vlastne jde.

„Sundej to! Dělej! Tak fofr... Hejbni!“

Kdybych si mohl vybrat, byl bych radši, kdyby mi chtěl vyoperovat ledvinu. Nějakým způsobem se mu podařilo přivodit mi erekci. Netuším jak, protože v té chvíli jsem byl cizinec ve vlastním těle. Nepatřilo mi. Čas jako by se zastavil. Výtah se rozjel směrem vzhůru. Zaslechl jsem směšný štěkot psa, kterého jsem míjel ve vchodových dveřích. Chvíli jsem doufal, že spustí pořádně a zachrání mě. Pak mi došlo, jak strašně nechci, aby mě tady takhle někdo viděl. Z toho jsem měl paradoxně větší strach než z toho, co mě mělo čekat.

„Pěknej materiál,“ posoudil odborně. I když jsem křečovitě tiskl nohy k sobě, nebo myslel že tisnu, cítil jsem jeho prst až pod žaludkem. Dělalo se mi zle. Po čele mi stékaly stroužky studeného potu. Snažil jsem se soustředit spíš na ně, než na to, co mi právě dělá. Výtah se dal znovu do pohybu. Hlavně ať nejede do sklepa, napadlo mě.

„Klekni,“ řekl a rukou, co ze mě vytáhl, se dotkl mého obličeje. Chtěl jsem poslechnout a pokrčit nohy, jenže ty ke mně nepatřily.

„No tak. Jsi snad hluchej?“ zavrčel a já ucítil na spánku něco chladného a tvrdého. Hlaveň.

Kolena povolila. Cítil jsem pod nimi drsný povrch betonu. Dřel. Dávil jsem se a po obličeji mi krom potu stékaly už i potůčky slz. Napadlo mě, že to nepřežiju, protože mě ten humusák stejně zastřelí, uškrtí, nebo něco podobnýho. Nejhorší na těch myšlenkách bylo, že mi to už přišlo jedno. Začínal jsem se snad i těšit. Pak jeho sevření povolilo. Na obličeji mi přistála teplá, lepkavá hmota. Měl jsem z ní upřímnou radost, protože to znamenalo konec. Aspoň jsem v to doufal.

„Nehýbej se. Ani se nehni. Rozumíš?“

Zakýval jsem na znamení souhlasu a uslyšel zašustění látky, jak si zapl kalhoty a uložil zbraň.

Najednou se objevilo ostré bílé světlo. Ozvalo se tiché klapnutí. Ten parchant mě prostě fotil. Pak byla znovu jen absolutní tma a zvuky kroků na schodech. Odešel.

Asi se mi v tu chvíli mělo ulevit, ale neulevilo. Ještě celou věčnost jsem tam v šoku klečel a zíral do tmy. Pak jsem konečně utřel obličej tričkem. Oblékl se a podíval na telefon. K mému překvapení bylo jen sedm hodin a tři minuty.

Došlo mi, že jít obdivovat pitomý letadýlko nemůžu. Vlastně jsem Filipa nenáviděl. Sejít se ve městě, jak jsem chtěl, tohle by se nikdy nestalo.

Vydal jsem se domů. Cestou se mi rozdrnčel telofon. Byl to Filip. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli mu to mám vůbec zvednout. Nakonec jsem stiskl příjem, nenechal ho promluvit a kulometně spustil.

„Dneska to padá. Udělalo se mi najednou děsně zle. Se pak ozvu. Čau.“

Vplížil jsem do bytu vyděšený, že si táta něčeho všimne. Ten se jen podivil mému návratu a nerušeně sledoval večerní zprávy. Já potom udělal přesně to, co by asi udělal každej. Zavřel se v koupelně a desítky minut se sprchoval.

Od té doby se věci trochu změnily. Mám strach nejen z výtahů. Mám ho i z opuštěných míst, tmy, stínů i z ozvěn kroků, které nemám komu přiřadit. Trápí mě sny, ve kterých na mě kdosi míří zbraní, dáví penisem a neustále fotí.Oklepu se hnusem pokaždé, když padne zmínka o znásilnění, semenu na obličeji, prstění...

Má nejhorší noční můra je ale asi zvláštní. Bojím se totiž, že ho jednou chytí a na té fotce mě poznají. Doví se o tomtáta, ségra, Filip... všichni. A budou se vyptávat, nebo naopak tvářit soucitně a předstírat, jako kdyby se nic nestalo. Bojím se, že mě předvolají na stanici a k soudu a možná se má tvář objeví i na titulce nedělního Blesku. Pak se na mě bude divně dívat celej svět po zbytek života a kdekdo se za rohem smát, nebo spekulovat, že se mi to líbilo. Bojím se i vlastních výčitek.

Jsem si vědom, že to, co udělal mně, a klidně i něco mnohem horšího, může udělat dalším. Možná už i udělal, jenže jáneměl sílu jít o tom vykládat policajtům. Teď už je stejně pozdě. Sorry.